Vystoupil jsem po schůdkách a zamával jako politik. Petrusch tam v hale čekala něco přes pět hodin a vyluštila něco přes 50 křížovek. To vona si takhle sedne k hromadě anglickejch novin a časopisů a luští si v angličtině! Můj stav příjemného mentálního turbulentního želé v hlavě nekorespondoval se zprávou, kterou na mě Petrusch vybalila sotva ´sme s vozejkem dojeli před halu. Jedeme tři. Šok. Cože? Jak tři? Pojede s náma nějakej Slovák. Nadával ´sem, proklínal všechno svatý, vyhrožoval a hlavně ´sem nasupeně odvětil, co by tomu asi drahá řekla, kdyby se mnou z letadla vystoupila “kamarádka“ a jeli bysme ve třech takhle. Cítil jsem v těle zmatek a moje duše byla smutná. Ale některé emoce nemají smysl a jak se později ukázalo, tahle byla naprosto zbytečná.
Nekonečnou cestou na výpadovku ze mě zlost a vztek pozvolna vyprchaly. Už ´sem byl totiž lapen zvědavostí, jeký to je stopovat levou rukou a nalevo a vůbec už mě vzal ten vír zážitků - průserů a radostí, který k cestám po Evropě patřej. Vzala nás slečna, co si pouštěla živák Radiohead, valili ´sme to Anglií na sever, padala tma a my zas ... frrr....on the road. Dotáhli ´sme to do fotbalovýho Leedsu, přelezli plot a ustanovali se. Byla horká noc a my pod anglickým nebem pili českej fernet a nechali si zdát sen o hrdém a svém Skotsku tam daleko na severu. A Scottish dream. Ráno pak zle pršelo a my seděli na servisu u dálnice a psali pohledy domů. V Timesech psali ty nejhorší weather předpovědi a my cítili tu bolestnou hořkost. Takovou hořkost asi jako když sedíte v dešti na servisu u dálnice a čtete si v Timesech ty nejhorší předpovědi o počasí (věta rozvitá). A pak se stalo něco nepopsatelně překvapivého. Vzal nás Pánbů přestrojený za sympatického staroanglického pána, kterej nás vzal až do Glasgow, kde nás svit slunce přímo oslepoval a my uzřeli svého vysněného skotského anděla. Cestou ´sme jeli kolem Lockerbee, míjeli ´sme dějiny, což je vždycky kradmá příležitost, jak můžu nápadně zamachrovat.
Glasgow popisovali stopaři na netu jako zakouřený průmyslový město, ze kterýho je setsakramentsky těžký se dostat. Staroanglický pán nám dal výklad, při kterým zdůrazňoval, že to bylo druhé největší město impéria, které nebesky zbohatlo na obchodu se zámořím. Zašli ´sme na pintu do pubu, kde ´sme seděli u zdi a čučeli na sebe zároveň do zdrcadla, což u piva úplně nesnášim, protože cokoliv člověk řekne, ať už vážně nebo jako vtip, při pohledu na sebe vyzní jako škleb a trapná grimasa. Nesnášim nacisty a narcisty. Petrusch pak prokázala obdivuhodný orientační smysl v ohledu vymotání se z labyrintu Glasgow a po určitých peripetiích (nucený výstup při útěku před průvodčím) ´sme stanuli v zaplivaným satelitním městě umbarton. Stan ´sme rozbili na dost příšerným nábřeží nějaký stoky, co tekla tím černým městem. Okolo nás byly hromady vajglů, plechovek od piva, sem tam nějaká ta injekční stříkačka. Vypadalo to tam dost nebezpečně, ale to nebylo to nejhroší. Tyčka. Zlomila se nám tyčka od stanu a já jí tam potmě navlíkal do milimetrový dirky a lepil izolepou. A tak každej večer po celou cestu. Bylo to tam v umbartonu mrazivě nepříjemný a když ´sme se probudili, děkovali ´sme ranním bohům za své holé, nerozvážné životy.Žeśme neodešli z tohoto světa na onen.
Za městem se tyčil honosnej hrad, vyrazili ´sme k němu. Šli ´sme ale někam do přístavu a pani, co nás tam viděla jít prokázala statečné (skotské) srdce a odvezla nás tam, což byla vzdálenost asi tří kilometrů. Přelezli ´sme branku a ošidili tak impérium o 6 liber. Byl to původně vikingskej hrad, měl několik paláců a rostli na něm výborný ostružiny. Nějakej nervozní chlápek, co vypadal, že jde tam nahoru na útes něco spáchat, se pořád nevracel. Vedla tam jen jediná cesta a byl tam hodinu. Petrusch, která se tam byla podívat, se vrátila s tím, že tam není a že tělo ještě nevyplavalo. Vyšplhali ´sme až nahoru po přísnejch útesech a připili si ze Smirnhof vodky. Plála tam skotská vlajka, pod náma mořská zátoka (konečně moře!) a dul tam ostrý srpnový vítr.
Dobrý...ale zejtra měl přijet Slovák! Vzali ´sme vlak do Alexandrie, kde ´sme se utábořili v parku. Bylo to kouzelný místo schovaný v keřích a pod vysokými stromy. Ve 3 ráno nás vzbudila policie. Už ´sme mysleli, že budem po tmě balit, ale naštěstí někdo v parku znásilnil holku. Vážně. Řekli ´sme, že ´sme nikoho neviděli ani neslyšeli a spali dál. Petrusch se mě pak ráno zeptala, kam ´sem si to včera na plhodiny vlastně odskočil. Šel ´sem se podívat nahoru na silnici, jestli vede tam, kam potřebujeme. Ale kdo ví, co ´sem všechno za tu půlhodinu stih´, že?
Ráno šla Petrusch naproti Danovi. A tak ´sme se poprvé viděli. And first impression? My dva si nikdy nebudeme rozumět. Petrusch bude prostředník mezi dvěma nasranými světy. Přišel vysokej plešatej ujete logomanickej mužokluk, kterej sypal jedno sprostý slovo za druhým a mlel a mlel a mlel. Když přišel, vstal ´sem napůl ve spacáku, okouk´ ho ze stanu a naprosto vyčerpán a znechucen padnul zpátky. Převaloval ´sem se pak stanem sem a tam a snažil se to rozválet (něco jako rozchodit či vydejchat). Povrchní frajírek bez jakékoli filosofie. Nicméně ´sme sbalili stan a vyrazili nahoru na silnici na stopa. Rozdělili ´sme se a dali si spicha neuváženě daleko a to ve Fort William pod Ben Nevisem. A jelikož nás vzal pán, co se nejspíš rád projížděl na čerstvým vzduchu, zajeli ´sme si asi 50 mil a octli se daleko na západě.Naše zpoždění bylo přibližně 4 hodiny. Stáli ´sme třeba u mostu, kde byl provoz řízen semaforem. Bylo to úplně zvrácený. Projelo pár aut a pak člověk čekal pět minut než zas byla zelená. Pak projela další kolona aut a jak známo pravděpodobnost zastavení auta v koloně je 2 - 8 procent, což není mnoho! A takhle pořád dokola. Zelená, kolona, nic, 5 minut čekání, zelená. Dan mezitim objevoval Fort William, kam se dostal nejkratší cestou a zle se tam otravoval. Už stih´: Prohlédnout si údolí, kde se natáčelo Statečné srdce, projít pěší zónu, dát si pár piv, projít pěší zónu, neotevřít plechovku kamenem, dát si dalších pár piv, projít pěší zónu atd. Už si tam z něj místní, které potkával stále znovu a znovu utahovali. V té době ´sem ho pokládal za vlezle nepřátelskýho týpka a malou procházku po Fort William ´sem mu jen přál. Jen ať chlapeček pozná, kdo bude udávat cesty tempo! To se ale mělo změnit večer v pubu. Jak to tak bývá u piva - ledy povolí, masky opadnou a po vzájemný oťukávačce i ledy roztajou. Tam někde pod nejvyšší horou Spojeného království začala doopravdy naše cesta. Večer cider u stanu, špek a dlouhej kouř pohoda jazz.
Na nejvyšší horu Britských ostrovů je přímo povinností každého Brita vyšplhat. Proto není divu, že na vrchol někdy stoupá současně až 2000 lidí. Z Glen Nevisu lze výstup zvlásnout za 3 až 4 hodiny. Tolik průvodce. 3 mladí rozverní kuřáci si jenom uraženě odfrkli. Něco menšího než Snežka a voni z toho nadělaj. Vyjdeme nahoru trošku se tam porozhlídnem a pak někam dolu na pivo. působivé! Hned pod horu mají pomníček horolezců, kteří tam přišli o život. Vyšlápli ´sme nad ránem (půl 12tý) s malým batůžkem, (každej v něm měl malý svetřík, kdyby nahoře foukalo) a s asi 0,5 litrem pochybného pití. Myslím, že ´sme trochu podcenili bohy Ben Nevisu. Dan se ujal vedení a začal příkře stoupat. Šplhalo se po jakýchsi kamenných schodech serpentýnovitě vzhůru. po čtvrt hodině ´sem zatím nadšený stoupající prlvod zastavil. Msel ´sem dopředu zařval, že je rauchpauza a neprodleně oběma nadšencům oznámil, že nebudu vocasit, a že pokud ´du dál, chci diktovat tempo a hlavně „jít první“... začali mi říkat „vedúdí“... Stalo se samozřejmě to, že mi Dan šlapal na paty, měl podrážky a všelijak otřásal mým vůdcovským postavením. i vytvořil sem mohutnou teorii, jak se mají, jakožto „lid“ chovat, našel ´sem nádherné a výstižné přirovnání k pastýři a ovcím a nenápadně na ně svrchu posílal menší balvany. Upozornil ´sem, že v němčině se vůdce řekne „Führer“ a domníval se, že můj lid je prostý a dobrý.
A ač nás na to upozorňoval průvodce a před cestou do Skotska i všichni naši blízcí, nebrali ´sme v potaz, že Ben Nevis je sice menší než Sněžka, ale že se stoupá téměř z nulové nadmořské výšky, tj. téměř z nuly nad mořem. Cestou nahoru ´sme potkávali „správné Brity“, větrem ošlehané horské vlky, kteří ve svém „hi“, dávali najevo celou svou imperiální nadvládu nad vším živým, zvláště nad tím, co už pomalu chcípalo. pro úplnost dodejme, že to, co chcípalo, ´sem bylo já. Když ´sme šplhali asi půl druhý hodiny, nedbale ´sme zjistili, že to, po čem se plazíme je jen jakýsi předskokam Ben Nevisu, předsálí, předkrm. Ben Nevis bylo to vysoko v oblacích and námi, dosud ´sme stoupali po předhoře. „Damn“, zaklel ´sem. Naštěstí se tam otvíral srdceryvný, srdcervoucí, srdcezastavující, srdcevšechno pohled do údolí a malá hůrka přímo určená k meditaci a rozjímání o věčných pravdách nad ním. Nechal ´sem ty pošetilce vystoupit ještě o něco výš a sám rozbil na hůrce první a poslední výškový tábor. pomalu ´sem si ubalil špeka a klaněl se té nesmírnosti. Ten nachově rozkvetlý rododendron, co zaplavil údolí! Ta hlubokost glenů! Ta výška hor z žulového těsta! Ta krajina provívána větrem a orosena! Ta mokvající rašelina, černá blata, ty bystřiny! A já, melancholický poutník, sám, společnost račiž mě v těch chvílích omluviti. Mysl mi hladily verš, které si šeptáte a při nichž se vám dme hruď. A tak leže, hledě na to nejvyšší skotské nebe, prodchnut těmi nejušlechtilejšími city, naslouchaje cinkání ovčích zvonců a andělskému větru, uslyšel ´sem rušivé hlasy. To lid - nebohý lid - se vracel a jediné, co zažil bylo, že se vzájemně vyfotil a přinesl Kit-Kat, který jim dal nějaká pocestný, když viděl v jakém jsou stavu. A tak sestoupili z božských výšin, lid a jeho vůdce, jehož duch byl plný vznešenosti a krásy. Pivo pod horou zpříjemňovala dívka skotských rysů a bekot ovce skotské. Dan se s ní pokoušel flirtovat (na hlavě měla pěkné čupřinky), ale utekla před ním.
Jinak byl Dan ve Skotsku neskonale šťastný. Tu a tam se někam nenápadně vytratil a vracel se veselý, pln dobré nálady a zcela spokojený. opínal si poklopec. V době jeho nepřítomnosti se ozýval bekot ovcí jako jindy. Jen jedna z nich jako by vždycky bekala o něco víc. Nevím, nerozumím tomu. Ale nevěřím tomu, že tam s nima hrál pexeso.
Po cestě zpátky ´sme se společně pokochali kozáky pod keřem, kteří se tam schovávali už dlouho a nikdo si jich nevšímal. myslím, tak od skotsko-anglických válek, kdy se nechali naverbovat na stranu Britů. Osud je zavál až sem, byli tam smutní a nikdo je tam nesebral. Nejspíš se živili lišejníky ve skalních průrvách. Nechali ´sme je tam svému ubohému osudu. kolem páté ´sme dorazili do „Bed and breakfest“, kde ´sme si nechali u staroanglické madam zavazadla. Ale byla to spíš stará madam ze Skotska, jelikož naše očekávání, že nám nabídne čaj o páté, nesplnila. byla ráda, že tu špínu (naše batohy) má z koberečku pryč a ještě dlouho po nás luxovala. Pravděpodobně očekávala, že zmoženi horou, padnem do její bed a ráno si dáme breakfest.
Šli ´sme nakoupit do Tesca. Venku se Petrusch ohnula přes zábradlí (i s batohem) a odpočívala. byl by hřích nevyužít situace a nepřiskočit. Kolemjdoucí se sice nechápavě, překvapeně a pohoršeně zastavovali, ale to už zase přirážel i Dan. Petrusch se neopatrně vystavila, byla to její chyba. A né, že by nám to během cesty každýmu nevrátila! Stačilo, když vám po ránu vypadly sirky. S batohem na zádech se těžko ohejbá a když někdo přiskočí, najednou ´ste na všech čtyřech a máte poněkud pocity feny. Motivoval nás k tomu veselý příběh, co se stal nedávno v Brně. Chlápek, domácí kutil, hledal nějakou součástku v kontajneru. Ten se zaklap´a chlap v něm zůstal viset. Po dvou hodinách ho našli se staženýma kalhotama. Někdo ho vojel. Stačí chvilka neopatrnosti... Na stopu se k nám přimotal nějakej hrozně výřečnej Ital, kterej chtěl něco hrozně důležitýho poradit, právě když nám zastavilo auto. Odlifrovali ´sme ho. Dan by řek´: „Mali źme ho v piči!“ Vzali nás jemno až útlocitní chlapci, úslužní a nudní a pravděpodobně teplí. Zastvili totiž Danovi a ač Petrusch vyvinula všechny své ženské vnady, nás si ani nevšimli a zastavili až u Dana. Ten je chvíli přemlouval, tak vzali i nás. Nevim, ´stli to bylo z nich nebo čím, ale poprvé u mě vypukla tzv. „skotská nemoc“. Příčinou skotské nemoci byly: špatná hygiena, řídká strava, Dan, vyčerpávací cestování, muchničky, Dan, podnebí, zlevněná limonáda z Tesca ráno, v poledne a večer, marihuna a alkohol, slunce a Dan. Přepadla mě vysoká horečka provázená „žaludeční neurózou“ sluzely mi oči a zalehly mi uši. Když ´sme tam tam u Lochness vystoupili, opřel ´sem se o zídku a zcela společensky vyčerpán hleděl na pumpu. Ti dva se do toho všeho vrátili a měli na hlavách skotské čepečky se zrzavými parukami. Byli z nich nadšení, koukali se do zrdcátek, obtěžovali kolemjdoucí a co ještě ... chtěli, abych si tu maškařinu zkoušel i já... Připadal ´sem si jako tupý, zmítající se plod.
Našli ´sme si kouzelný místo s ohništěm u jezera Lochness. Odvaha je nejkrásnější ozdobou mládí. Ovšem. Strach ve dne je rozumný. Strach v noci nezná hranic. Nikdo z nás si nebyl úplně jist, jestli na ní věří. Nebyli ´sme si ani jisti, jestli je to ona nebo on. Monster - svět má netvora - to jenom my ěši máme jí - příšeru. Na jezero o hloubce 325 metrů a délce 36 km prý s podvodními jeskyněmi opředené tou nejzvláštnější legendou, co se týče jezer světa, se pomalu snášel soumrak. Připravili ´sme dřevona oheň, že si na ní po návratu z pubu počíháme. Ve tmě, posilněni skotským pivkem, vraceli se 3 odvážní mladí lidé ke stanu. Rozdělali oheň a odpálili špek. Dan se zdržel hulení, protože prý poslední dobou mívá paranoidní dojezdy. Tato dvě slova padla a visela nad námi jako Damoklův meč. Oheň osvětloval noční hladinu a mezi nás se pomalu vkládala úzkost. Úzkost, která se vypařuje ze všech kostí jako ektoplazma nebo jako pot. Po nějaké chvíli mlčení a občasného zlověstného šplouchnutí hladiny, bylo možné spatřit Danův sklíčený obličej s neprokrvenou slonovinovou pokožkou, jako mají obyvatelé klášterů, trestanci, nemocní, horníci nebo ti, co sedí v noci u Lochnesského jezera. A pak, že si půjdeme umejt zuby. Nebyla voda. Byla voda. A krátký molo do jezera. Na něm my tři. A já až úplně na konci, že třech stran obklopen jezerem. Tryskně ´sem si vyčistil zuby a strašně chtěl pryč, jenomže molo bylo úzký a obejít Dana a Petrusch nešlo. Byly to zlé minuty. Hlavou mi lítaly všechny věty, které ´sem adresoval na účet příšery, přičet´´sem k tomu oheň, kterej určitě nemá ráda, opékanou topinku, kterou určitě ráda má a my ´sme jí ji sežrali, až ´sem vysokou fistulkou vykřik´: „ Já chci pryč!!!“ Utekli ´sme všichni. Zabarikádovali stan a ... neusnuli. Anějaká malá mrch, nespíš myš, se nám v noci bezstarostně hrabala v jídle, který ´sme nechali za stanem. Dobře věděla, že si to může dovolit, když jí zaštituje takový velký zvíře, největší v kraji. Na odpor ´sme se nezmohli.
Ráno se Dan ukázal jako správněj nákupčík. Byl ve městě a vzbudil nás k parádní snídani. Koupil i otvírák, vše tak za deset liber. Při snídani ´sem pomalu zjistil, že mi chybí deset liber. Byl ´sem naprosto přesvědčen, že ´sem si je večer dával do kapsičky u stanu. Papírek s královnou byl pryč. Obrátil ´sem stan naruby a šel po Danoj. Systematickými otázkami ve stylu „dobrej a zlej“, ´sem ho vyslýchal a tak trochu mučil. Bylo nad slunce jasné, že ten nákup pořídil za mých deset liber! Vkradl se mezi nás takový zvláštní pocit, vztah mezi úkřivděným a viníkem. Začal ´sem být na pozoru, batoh nechtěl sundat ze zad, podezíral ´sem, neustále se otáčel a stal se pasivním předmětem komunikace. Jinak mi bylo skvěle!
Stopem ´sme dojeli do města, kde bylo muzeum příšery. Našel ´sem tam míček na baseball, jenž byl zábavný, a který nám zaháněl trudnomyslnost po zbytek cesty. Muzeum bylo přemrštěně drahý, tak ´sme se u něj usadili a psali pohledy. Celou tu dobu ´sem nenápadně pozoroval Dana, jestli mi nekrade známku. Vyfotili ´sme se u sochy Lochnessky a šli stopovat před antikvariát. Petrusch v něm zmizela. Nestalo se nám to poprvé, totiž aby někdo byl někde uvnitř obchodu a venku už čekalo stoplý auto. Jednou pro mě Dan byl, právě když ´sem sral, he? (na motivy písně „Zatím, co jsi spal“). V takové situaci nelze říct nic jiného než: „Neser a poď´!!!!“. A Petrusch se nám takhle zasekla v tom antíku a auto před vchodem. Tak ´sme jí odtamtud chvíli šťourali, tam v Drumnadrochit. To město se totiž takhle strašně jmenovalo. A tak ´sme se dál sunuli krajinou na sever až do studenýho města Inverness. Tam ´sme si dali polívku ze smutku si pouštěli jukebox, protože Dan, typ, shodil batohem v krámě hrneček za 15 grantů a musel ho zaplatit. A ten hrneček byl ke všemu ´eště hnusnej. Ududů. Šel ´sem hodit pohled do schránky a v tý schránce normálně někdo byl! Asi si teď představíš tu obrovskou schránku červené barvy, která takhle na Ostrovech stává v ulicích. Ne - tohle byl otvor do zdi a dole byl právě chlápek s pytlem a cpal do něj letters a cards. Hodil ´sem s nim „shor talk“, jestli by mi můj pohled taky ´eště nevzal a on že jo. Už dlouho ´sem si takhle s někým nepokecal. Vše, co mu vyšlo z úst, mělo formu, strukturu i jasný význam. A to dělal ve schránce!
A z Inverness vzhůru k moři. Chlápek, co názs vez´měl mašinku, co ho navigovala přes satelit. Dokonce na palubní desce. Mu to i mluvilo, když chtěl. Byl to nějakej zazobanec a nos mu visel až na ústa. Hodil nás až do Dornochu, malého přímořského městečky, v jehož místním kostele se vdávala Madonna. Petrusch s Danem, že to musí vyfotit. Dan se v kostele krátce pomodlil, ale jen jak za sebou zavřel dveře, opět vyprávěl oplzlé a peprné historky. Bylo by nespravedlivé chtít, aby tomu bylo jinak. Našli ´sme kemp a chtěli do něj proniknout nepozorovaně, leč nepovedlo se. Odchytil nás sám pan majitel (on teda nebyl sám, byla s nim ´eště taková babizna, co by mohla nosem i bradou louskat ořechy) a přinutil nás ubytovat se v jeho kempu. Ráno nám ovšem uvařil vajíčka. K těm nám však nedal sůl, leda že si jí koupíme. Koupili ´sme si teda sůl. Vypadala jako prášek na mytí umyvadel a van. Byla těžká a stále si usypávala. Byla to tak trochu postižená sůl. A nejvíc z nás byla postižená Petrusch, která jí, chudák, celý Skotsko nosila, byla celá od soli. Měla sůl ve vlasech, v uších, v nose a nejspíš i tam, kam smí jen vyvolení a pan doktor. Jak by řekl Dan: „Mala soľ v piče!“. (translantion - sůl jí byla jedno)
V kempu ´sem pocítil silnou společenskou únavu. Házel ´sem si míčkem a nepomohlo to. Byl ´sem nahněván na své okolí a šel se uraženě osprchovat. Tam v rámci šetření padala teplá voda jednou za minutu a já sprostě nadával. Nic člověka nenaštve víc, než když se zmrzlej choulí nahej pod sprchou, uhejbá studený vodě a čeká na šplouchanec teplý vody jako na smilování boží. Takové utrpení je nejlepší s někým sdílet. Tou dobou přibyl nenápadně do sprch i Dan. htěl ´sem muka tedy sdílet s ním a tak nějak si československz zanadávat vespolek. A von si pískal! Nic člověka nenaštve víc, než když stojí zmrzlej nahej pod ledovou sprchou, čeká na šplouchanec teplý vody jako na smilování boží a ten vedle si píská. Celou tu,kurva, dobu ´sem nadával, klel na sprchy, ale teď se můj veliký hněv obrátil proti spokojenýmu Danovi ob sprchu vedle, kterej z mého rozpoložení měl nejspíš náramnou bžundu a pískal si dál. Vylez´´sem ven a mezi zuby procedil něco v tom smyslu jako: „neska si můžeš vedle stanu pískat až do rána“ a „vyřidíme si to v kempu“. Jaké překvapení, když an v klídku sedel v kempu, žvejkal suchar a ptal se mě, kde ´sem tak dlouho. Otočil ´sem se a ze sprch vycházel s ručníkem přes rameno jakýsi Skot a ještě si česal ofinku! Takže asi tak. Strávili ´sme pak zcela vyjímečný večer bez drog a alkoholu, řešili ´sme samé příjemné problémy a lehce pokuřovali. Ráno se svěží probudili, vesele zabalili a byli na odchodu, když ´sem zjistil, že mi zmizela kreditka. Prohledal ´sem úplně všechno, láteřil, obviňoval, vyhrožoval...nevedlo to k ničemu. Vysypal ´sem teda celej batoh a nic. V tý chvíli si říkáte, jak jste si dosud blaženě žili, že tohle je ten trest za ty krásný bezstarostný dny, ta krutá daň, jíž jako smrtelníci musíme platit těm nahoře a začnete ty nahoře prosit o smilování. Ty nahoře, na které nevěříte, dokud se neozvou. Pak je vzýváte, blahořečíte jim, klaníte se jim, oslavujete je - vzdáváte jim díky pro jejich velikou slávu. A jelikož ´sem sebou měl soškusv. Antoníčka Hledáčka, rodinného bůžka, který vždy vše našel, chtěl ´sem ho poprosit o pomoc. Problém byl v tom, že se ztratil i Antoníček Hledáček. Propadal ´sem zoufalství a prohledával každou skulinku. Nakonec ´sem si vzal spacák, vlez´do něj po hlavě a běhal v něm kolem dokola. A v tý chvíli mě něco ťuklo do hlavy. Kreditka! A pak ještě něco papírovýho s královnou. Měl ´sem takovou radost, že ´sem hrdě podstoupil i potupný obřad „odprošení se Danovi“, kterej zorganizovala Petrusch, a kterej spočíval v pokleku před Danem a odříkávání litanií kvůli ztracené desetilibrovce. A tak ´sme svěží vyrazili. Nejprve na pláž, kde ´sme v písku nakreslili obrovský nápisy svých jmen a páchali skupinová fota. Prožívali ´sme svá vznešená mládí...
Tady je na místě vhodné poznamenat, že ´sme se v Dornochu ještě stavili na jedno v pubu, kde ´sme s Danem zaznamenali nejhorší záchodek ve Skotsku. O nějaký míse nebo mušlích ´sme si mohli nechat zdát, tam byl žlab z plechu, kterej zabíral polovinu prostoru toalet. Takže se při tom člověk moh´opřít o zeď. Ale ta byla slizká a mokvala asi jako plechovej žlab naproti. Okna to nemělo žádný a pach nasládlé moče se vznášel nac ucpaným odpadem kanálku, div, že z něj něco nevylezlo ven! Podal ´sem Danovi stručný popis prostředí a musim uznat, že se vrátil stejně nadšenej, jako když tam odcházel. Další pivo už ´sme si nedali.
Po různých peripetiích ´sme se dostali až k jakési pumpě, kde ´sme vykydli. Byla to přesně ta samá pumpa, u které si Petrusch na zpáteční cestě nechala koupit od pána baterku do foťáku za 9 liber. A tak přibyli poutníci do Thursa. Odtuď už bylo co by kamenem dohodil na kýžené Orkneje. V pubu Danovi místní radili, jak se dostat na co nejlevnější trajekt (ferry). Byla v tom přímá úměrnost. ˇím víc jim kupoval piv, tím víc se začali rozvzpomínávat na čím dál tím výhodnější a levnější trajekty. S Petrusch ´sme konstatovali, že Dan zaplatil v pubu víc, než stála ta nejdražší jízdenka s polopenzí. A tak se Dan nalil jako štoudev! Zvonil lidem na zvonky a do stanu se trefil až na počtvrtý. Z pubu do kempu s náma šel týpek z Walesu, kterej si sem udělal výlet na kole. Připomínám, že ´sme byli v nejsevernějším městě Británie. Že prý napíše o své cestě knihu a my tam budem vystupovat. Ráno ´sme utíkali před majitelem kempu, bylo to trapné, nepříjemné, nedůstojné...české. Běžel za námi asi míli a my dělali, že ho neslyšíme. Když k nám doběh´a my se museli otočit, dělali ´sme idioty. Hlavně Dan, kterej to nakonec zaplatil. Normálně bych zde pznamenal, že Danovi to nedlao nijakou práci - dělat idiota - ale tato vsuvka by nebyla na místě. Idiot byl ten kempař a Dan byl pouze v jeho stínu. Ještě se musí hodně učit. (Zdravim Dana!) Vyrazili ´sme směr John o´Groats na mys Duncasby, kde se měla začít psát nová historie cesty. Ještě než ´sme tam dorazili, vykydli ´sme přibližně 3 hodiny v polích. Z nudy ´sme tam s Danem na Petrusch sehráli vtípek. Šla na malou a my zmizeli i s batohy a důkladně se skryli v pangejtu. Byla dost zoufalá a douho tápala na všechny strany. Petrusch tam tápala do stran. Nakonec nás našla a vrhla po nás hajzlpapírem. Tak takhle ´sme to tam měli. Uběhla půlhodina...dvě...začali ´sme trudnomyslnět. Míček mi Dan někam zahodil. Když vytáh´karty, hodil ´sem mu jednu do kanálu. Situace přestala být zábavná. Cesta tam a tam a ovce tam a tam. Když ´sem lovil kartu z kanálu, někdo mě samozřejmě...no prostě přiskočil. Nevim, kdo z nich to byl, ale podle toho, jak se bavili, tak nejspíš oba. A proč se na mysu Duncasby měla psát nová historie? To bylo tak. Nastupujem na ferry a před nám ajsou holka s klukem s batohama a taškou Tesco v ruce. Dan prones´něco o ěších. Kdo by taky jinej sebou nosil tašku z nejlevnějšího supermarketu v UK? My samozřejmě taky nesli tašku Tesco. A tak ´sme potkali Dana II. se Zuzkou z Mostu. On vypadal jako ostřílenej mořskej vlk a ona jako dívka ochotná jít pro něj na konec světa a skočit dolu. Vše u ní bylo tak trochunějak jinak. Patřila k těm lidem, kteří vyžadují čas k poznání, jinak ´sou ztraceni. Možná je třeba hledat problém jinde, a to v našich apriorních a naprosto odsouzeníhodných předsudcích, v nichž si s Petrusch libujem. A tak ´sme samozřejmě Zuzce křivdili, jelikož si u nás neudělala z kraje dobrej obrázek a pak ´sme se za to styděli a vzájemně se obviňovali, kdo jí křivdil víc. ono je totiž lepší někoho nevychvalovat a nebejt pak zklamanej než naopak. Však Dan si taky párkrát rejpnul, pacholek jeden. ali ´sme si spich v Kirkwallu, hlavním to městě (7000 obyvatel.). A jak se stalo pravidlem, byli Mostečácí všude tak o půl až tři hodiny dřív než my. Nedokázali ´sme si to s Petrusch vysvětlit. Zdravý duch odvrhuje všechno, co je v rozporu s rozumem vyjma ve věcech víry, kde je třeba věřit slepě.
Později ´sme odvrhli dlouho se vtírající myšlenku, že ´sou víc přitažlivý pár, víc fešný a tak podobně. Ne. Voni totiž byli líp organizovaný. Byli vzorný. zatímco my ´sme hulili, pili a zpívali oplzlé písně dlouho do noci, oni se ve svém vyšponovaném stanu již ukládali ke spánku, aby ráno při prvním papuchálcově zakokrhání, vyskočili, uvařili na svém vařiči kávu, posnídali a naplánovali cestu. Disponovali taky průvodcem hodným závidění, který ´sme jim záviděli. Pak šli nesměle zaťukat na náš svraštělej stan, odkud se ozvalo nevrlé krknutí. Krknutí nebo náš pokřik vymyšlenej už ve Skotsku. „Já nebudu baléét, já se budu váléét!“ Ale zpátky. Po seznámení na trajektu, kde Dan-vlk překvapil zručností a šikovností při balení tabáčku, ´sme s Danem a Petrusch poseděli v přístavním městečku. Tady je asi na místě nějak šetrně poznamenat, že senám tam Dan tak trochu zhroutil.
Poznal sem v něm člověka, přítele, kluka. Dan zažil nejlepší vandr svýho života a ten měl večer skončit. Musel zpátku do kuchyně, indický šéfové volali každej den. Večer musel z Kirkwalu trajektem po východním pobřeží záptky až do Birminghamu. Dan si na nás (a my na něho) tak zvyk´, že nás považoval za víc než priatělov a prosil nás ať za ním přijedem do Bhamu. Slíbili ´sme, že přijedem´a na oplátku zase mě tam čekal největší mejdan mýho života. A tak ´sme seděli na vysněných Orknejích, objímali se, loučili a všechno bylo hluboký, důvěrný a veliký. Jistěže je třeba milovat člověka. Ale je zbytečné milovat ty nepravé liidi.Člověk by měl věnovat síly tomu, co je přijatelné a výhýbat se stojaté vodě. A Dan to je mořská voda!
Naložili ´sme zhrouceného Dana do auta a vystoupili na překrásném místě, hned za jedním Churchillovým valem. Churchill tam mezi jednotlivými ostrovy prostě nasypal kamení a skopčácký ponorky měly po hehe. Nedůvěřivě ´sme obhlíželi, co to tam kouká z vody za vraky. Byla to špatně potopená německá flotila, takovej místní skanzen. Vyložili ´sme zmalomyslnělého Dana z auta a ten když na to uviděl, hned vyňal svůj digitální foťák, ožil a fotil, fotil a fotil. Navíc se u valu rozprostírala písečná pláž, kde se daly najít mušle a já, radostí omámen, leh´ ´sem si do písku a dělal andělíčky. To už ale někdo zastavil auto (na Orknejích vůbec nebyl problém zastavit auto - stalo se nám, že ráno zastavila paní a odpoledne někde úplně jinde ta samá pani zas), a tak ´sem si to místo nestih´tak vychutnat. Ale ta zatáčka, ten val, ty vraky a ta pláž se zapadávajícím sluncem - to byly první dojmy z toho kouzelnýho souostroví tuleňů a papuchálců. A vyšší, téměř éterické zákony, jako když dosáhnete cíle, začaly působit ve své povznesené neskutečnosti. A pak Kirkwall. Město, které je považováno za nejkrásnější město všech skotských ostrovů, město do 15. století norské, kde ulicemi chodí samí světlovlasí, vysocí lidé. Kde vane divoký mořský vzduch, a které je na stejné zeměpisné šířce jako Sibiř. A Orkneje, kde je na 22000 obyvatel 110000 kusů ovcí, takže každej Orknejan má doma alespoň 4 ovce, včetně nemluvňat akojenců. Představa čtyřech ovcí u kolébky je trošku bizarní. Ale zase když by malé orknejské nemluvně nemohlo usnout, mohlo by počítat ovečky a tak se už v ranném věku naučit počítat do čtyřech. No dobře, i vás by tam přepadla můra fantazie. Starodávné legendy vznášející se nad vřesovišti a kamennými kruhy, rozpadlými paleontologickými vesnicemi a mohylami, zídkami pastvin, krajina bez lidí a stromů, příboje zlých vln. Když padne tma, pak se o poutníky pokouší divuplný démon těchto míst. Věčnost by nestačila, kdybych měl popsat pocit z Orknejí, starodávná hrůza a zároveň sedmikráskový krém pro duši. V Kirkwallu ´sme se před katedrálou sv. Magnuse (místní svatý) sešli s Danem a Zuzkou, kteří už prošli nejen katedrálu, ale taky jakousi věž a muzeum. Katedrála prochází z 12. století, je chloubou ostrovů, je skutečně velkolepá a místní si na ní potrpí. Petrusch, vášnivá sběratelka pohlednic z míst, které navštívila, se byla pozeptat po pohledu Kirkwallu, kde by byl „i ten kostel“. Paní ji nasupeně odvětila, že tu žádnej „kostel na pohledu“ nemá, ale jestli myslí katedrálu, tak že s ní má pohledů dost. A tak Petrusch, ač pobavena, použila svojí vyvinutou schopnost zastírání a snažila se napravit dojem. Právě za tuhle její vlastnost mám někdy chuť pro ní ulít spěžový zvonek.
Já šel prubnout bankomat. Dal. A protože bylo veselo (bylo nás 5) a bylo potřeba se trošku oťukat, šlo se na pivo. ozvěděli ´sme se o Danovlkovi a Zuzce např., že on studuje filosofickou fakultu a ona žurnalistiku a vůbec celej jejich příběh, jak dělali načerno v nějaký rybárně na východním pobřeží a tak. Přesto celým večerem procházela nenápadná nit Danova odjezdu, melancholie a nekončící smutek. Když pak pro Dana přijel taxík (do přístavu), objímání nebralo konce. „Bude sa mi stýskať, ty kokso!“ A zůstalo prázdno. Přespali ´sme za kamennou zídkou na paloučku s vyhlídkou na moře. Usínal ´sem s pocitem dobyvatele. Dobyli ´sme tenhle ostrov a ´eště ´sme se jim uvelebili v hlavním městě na paloučku. Člověk tomu nemusí věřit, ale ji mu dobře při pomyšlení, že tomu tak je. A nebo opačně. A nebo ´eště jinak. Člověk si může věřit, čemu chce, myslet na co chce, hlavně že je mu dobře. A bylo.
ruhej den v poledne ´sme se sešli před katedrálou s Mostečákama, který ráno pilně vstali a toulali se po památkách. I Petrusch nějak vyrazil do muzea, ale něco tam provedla a vrátila se podezřele brzo zpátky. V čem však měl Kirkwall prvenství, byly záchody se sprchou za půl libry. umyli ´sme se tam postupně všichni a pak za dva dny znovu. Už nás tam znali. Čistí, vzali ´sme stopa směr Ring of Brodgar. Kruh asi 20ti menhirů dosahujících výšky až 2,5 metru. Zajímavej? Ne, ten kruh byl úchvatnej. Zajímavý ale bylo, že ´sme k němu dorazili dřív než Mosteckejch. To se stalo poprvé a už nikdy se to neopakovalo. A to ´sme vyrazili asi o hodinu dýl než oni. Měli ´sme tam v kruhu až pohanskou radost a měli sto chutí vykonat na místě nějakej rituál. Když ´sme Mostecký viděli, jak táhnou až od hlavní silnice pěšky, zatím co my se nechali zavíst až ke kruhu, bodovali ´sme. Ale jak ´sem řek´- bylo to naposled, jainak ´sme... vocasili ´sme. Kdo viděl film „Kruh“, vidí pak kruhy všude. Než zemře, má spatřit kruh. To si pak všímáte úplně bezvýznamných kruhů, koleček a kroužků a dáváte si pozor, jestli vám nepadá něco na hlavu a na jiné druhy smrti. Ale když vylezete z Ring of Brodgar, tak si z ničeho nic uvědomíte, že ´ste právě viděli kruh jako kráva. To neni šťastná předzvěst.
Tak a vykydli ´sme. Ale teda zle. Až tak moc, že ´sme stopovali na obě dvě strany, což se nám naposledy stalo ve vísce Dlouhá Loučka jižně od Moravské Třebové v létě 2000. Horší bylo, že byla poměrně zima, a co hůř hlad. Stáli ´sme tam hodinui, dvě ... nic. Měl ´sem už takovej hlad, že bych sněd´i pečenýho krtka, kdyby mi ho někdo přines. Už nevim, kdo nám zachránil krk tenkrát v Loučce a ani nevim, kdo nás vytáh´ ze srabu teď, ale hned jak ´sme mu vlezli do auta, okamžitě ´sme odhodili všechny zábrany a zcela obnaženě ´sme mu blahořečili. A cíl cesty? Strommness. ruhý největší město Orknejí. No, největší. Je to druhý město OPrknejí. Třetí už není. Je to taková dlouhá křivolaká ulička, nahoru je pár domů a dolu moře. V minulosti město žilo především z choutek chlípných námořníků, kteří si po dlouhých cestách na moři chodili do místních hampejzů votřít parůžek. Hampejzů bylo ve městě poměrně dost a v nočních ulicích se dělo všelicos, a tak se místní rozhodli odhlasovat prohibici. A byla to nejdelší prohibice světa trvající od 20. let až do roku 1948. Město to ekonomicky úplně zničilo a tak zbyl jenom ten rybolov. Něsto jakoby zmizelo z mapy světa. Až v 21. století si jednoho krásnýho dne rybář jménem Cameron sbalil svejch pár sardinek a vyjel zkusit štěstí na pevninu. A to rovnou do soutěže Big Brother, kterou vyhrál. A právě jemu celé týdny fandila jedna dívka, kdesi ze středu staré Evropy přezdívaná Petrusch. Ta dívka si ho zamilovala a šla by za ním světa kraj. Třeba na sever... A třeba až na Orkneje, vždyť odtud je Cameron! Stop! Samozřejmě, že ´sme mohli jen tna Sky, na Shetlandy, na Hebridy - ne, jeli ´sme na Orkneje, protože Petrusch jela za Cameronem. Z kraje ´sme toho Dekameróna proklínal a přál mu, aby do smrti jed´ dál smažené mřenky. Ale když ´sem ho v ulici viděl usmívat se z každé výlohy s nápisem „Cameron our hero“, přišel mi ten chlápek odsud, fakt tedy odsud, docela sympatickej. Natřel prdel všem Britům a ukázal, že nejlepší týpci Ostrovů se roděj právě tady! Vyhrál přísný peníze. „A tady bydlej Cameronovi rodiče“, ukazovala nám pani, co nás do města přivážela. Stopovali ´sme a zastavila nám dvě auta za sebou. o jednoho ´sme si sedli a do druhýho ´sme dali naše zavazadla. Další stopovací frajeřinka do sbírky.
Zašli ´sme do lepší restaurace, žaludky kručely. Jak to tam popsat? Jak ´sme tam vlezli, začali ´sme si připadat jako cizinci. Vetřelci. Seděly tam u třech dlouhých stolů tři zpřízněné rozvětvené rodiny a pak my u trapného dvojáku. Všichni společensky konverzovali, báječně se bavili a nedávali lokty na stůl. „Nedávej lokty na stůl“, poznamenala Petrusch s tím, že to je na Ostrovech neslušnost. Nevypadal ´sem přesvědčeně. Sedíš ve fakt divný hospodě, v divným městě na divnejch ostrovech v divným království - proto nedávej lokty na stůl! Byly tam vypolstrovaný stěny, samej koberec, málo místa. Taková nezvyklá akustika, která ještě dotvářela podivnou atmosféru. Dali ´sme si polívku a byli moc rádi, že nebyla z pomerančů (!) jako ta na trajektu. Na trajektu ´sme po vyklepání nefunkčního automatu na sušenky, sáhli po radikálnějším řešení - a to po polívce. Věděli ´sme, že tady neseženeme bramboračku nebo nudlovou polívku jako u nás, ale pomeranče ´sme tam opravdu nečekali. A dejte si pomerančovou polívku na prázdnej žaludek a společně se ním se pak kývejte sem a tam. To pak máte pocit jako by nějakej strašnej trpaslík, jakási kobold v kápi, sestoupil do vašeho břicha, rejpal v něm svým nosákem a hluboko do něj kopal. Zabíhám. Takže ´sem se v tý úžasný - podivný vybraný - vyšší společnosti ve strommnesský restauraci snažil s lokty vysoko nad stolem nesrkat a tvářit se nenuceně. Vysvobodili nás Mostečáci, který už měli vyhlídnutý místo pro přespání, měli už prošmajdanou uličku skrz na skrz, odshora dolu, zdola nahoru, tam a zpátky a místo se jim začalo poněkud opakovat. Absolvovali ´sme tedy opět pochod uličkou. Ulička je trošku matoucí pojem. Byla tak úzká, že ´sme se skoro tiskli na zeď, když tudy projelo auto, ale dlouhá byla aspoň míli a půl. Byla to ulička jakou známe třeba z italských středověkých měst. Ale tahle strommnesská měla přece jenom pár odlišností. Tak namátkou: v Itálii se na vás z každýho okna nezubí Cameron a tahle ulička byla tak trochu přímo úměrná sama se sebou. Prostě čím častěji jste jí chodili, tím delší se vám zdála. Ta zatracená ulička nám začla pěkně lízt na nervy. Když ´ste byli u děla (mířilo na moře), věděli jste, že za chvíli bude ten kostel. Jenže nebyl. Byl až za zatáčkou. „To ´sme teprve tady?“, řekli ´sme si u výlohy s Cameronovým obrazem. lMyslím, že se tam trošku smrskával časoprostor a něco tam nebylo v pořádku s rozpínavostí, zemskou gravitací a taky magnetismem. A to ´sme dosud byli střízliví jak Boží obrázci. lMyslím, že kdyby si Hegel, Kant, Schopenhauer a jiní pánové párkrát poštrádovali touhle uličkou, vysvětlili by pojem nekonečna veřejnosti a byl by klid.
Když ´sme tedy konečně dorazili k dělu, na ostroh nad mořem, Dan-vlk nám ukázal plácek na spaní. Bylo to útulné místečko za zídkou s výhledem na otevřené moře. Problém byl, že to tam asi někomu patřilo. A to nejspíš Councilu. Byla to jakási organizace, která se starala o místa veřejná. Její název zní však strašidelně. Zvláště rodilým Čechům. Všichni víme, jak dopad´ náš reformátor Hus. „Jó, já si tady postavim´ stan a ráno si pro mě příde koncil, vole!“ Nakonec se holky šly zeptat do domu, kterej se tvářil, že by to mohla bejt jeho zahrádka. Holky se vrátily celý veselý, že prej ten starej chlap, co jim otevřel, jim řek´, že neví, že tady jenom hlídá děti. Takže vedle rybolovu, tradičního vyšívání deček, paličkování, prodeje pohlednic, se tady lidé živí i takhle. Ale že to nejspíš bude Koncilu.
Večer v pubu se velice vydařil, zvlášť díky Zuzce, která sypala fóry z rukávu takovou rychlostí a takové kvality, že ´sme byli s Petrusch mile pobaveni. Když se však pokusil vyprávět vtip Dan, dopad´ jak sedlák u Chlumce. Bylo to trošku tim, že si fóry tak dobře jako Zuzka nepamatoval, byl připravenej, že mu dáme čas na dlouhé chvíle na rozmyšlenou uprostřed vtipu, prostor pro občasné zakoktnutí a tak podobně a hlavně tim, že my všichni si zatim vzpomněli na řadu vtipů podobných a chtěli je říct. Zuzka Dana nakonec vždy stopla a převyprávěla vtip rychlejc, vygradovala ho a dala mu pointu. Což Dan zprvu těžce nesl, ale my ´sme s ním o to víc soucítili, protože nám s Petrusch ´eště víc připomínal skorošvagra Matěje než kdy předtím! Takhle roztomilej já například bejt nedokážu! Za barem byla nádherná bruneta s okem ohnivým. Byla to druhá hezká holka v celým království, co ´sem viděl. Ta pod Ben Nevisem a pak tahle smyslná Orknejanka. Při pohledu na ní ´sem zakoušel rozkošného klidu. Během večera z ní začla v mém srdci vyrůstat jakási mytologická postava z vlkého druhu nymf a najád. Když se mělo jít pro pinty, šel ´sem já. Bylo mi jasný, že miluje Camerona, ale i já měl nárok. Objednal ´sem pivo zlou angličtinou. Říkají o mě, že mám afgánsko-ukrajinský přízvuk. Po výstupu, když ´sem po ní chtěl citrény a pořád říkal „citrons, citrons“ se do mě přeci musela zamilovat! A jestli ne, tak ať si tam zůstane, v díře!, a bude požírat sebe sama nudou jako bájný fénix! Jen já jí mohl nabídnout klid od toho všudypřítomného hejkání racků a pachu rybiny a přivízt si jí do srdce Evropy, pod horu Říp, kde to oplývá mlékem a strdím nebo čim. Její chyba. To vona radši bude cupitat tichými krůčky za zpropadeným barem, celá bledničkovitá, na zapadlých ostrovech kdesi v moři od rána do večera sem a tam a poslouchat říhání a oplzlosti sprostých rybářů.
Cesta zpátky na pozemek Councilu uličkou, co se rozpínala v čase. Dva stany metr od sebe, jeden vyšponovanej, geometrickej - druhej schlíplej, padlej. Nesmí se zapomínat, že ´sme dosud, tak jako každý den, slepovali izolepou značky CAMAT dva konce tyčky k sobě, zle u toho kleli a pokud se to hned nepovedlo, a že se to hned nepovedlo v 90ti procentech případů, měli ´sme sto chutí tyčku popadnout a toho druhýho s ní mlátit hlava nehlava. Takže stan scvrklej na zemi a dva upřímně nasraní J.J. a Petrusch honící se kolem něho dokola, každý s tyčkou v ruce, tak dlouho dokud nezjistí, že v tom zmatku někam zakutáleli izolepu značky CAMAT. I takovýto obraz se mohl Mostečákům takhle zvečera vyjevit. A do toho ta cedulka. Přímo naproti Mosteckejch stanu stála stará, vlhkým mořským větrem ošlehaná cedulka. Nejspíš dřív nosila nápis o zákazu vstupu, potažmo stanování a určitě patřila Councilu. Ale o to nešlo. Ta cedulka lákala. Vybízela. Vybízela k nějakému vtipnému vzkazu, který bouchne Mostečáky do očí, až ráno rozepnou stan. A protože ´sme ten večer dostali s Petrusch jakýsi blíže nespecifikovaný záchvat blahosklonnosti a milosrdenství, rozhodli ´sme se jim tam napsat něco srdečného, co by je zahřálo na jejich znavených, měsíce putujících něžných dusičkách. A tak ´sem se “po večerce“ připlížil k ceduli s nápisem v přibližně v tomto znění: “KRÁSNÉ, SLUNCEM PROVONĚNÉ ORKNEJSKÉ RÁNO PŘEJÍ JEAN JACQUES A PETRUSCH, MÁME VÁS RÁDI“. Málem ´sme plakali, když ´sme to skládali a příli si a představovali, jak bychom byli asi dojatí, kdyby něco takového někdo napsal nám. Ovšem připevnění izolepy značky CAMAT na plechovou vlhkou tabuli nebyl až zas takový dýchánek. Navíc si Zuzka s Danem nejspíš nebyli až zas tak jistí tím, co se to venku 1,5 metru od nich děje, neustále rozsvěcovali a zhasínali a já se neustále odbíhal za keř. Možná si říkali, co to asi za potvoru vylezlo z moře, co se jim šolíchá kolem stanu. Navíc kdyby otevřeli stan a uviděli nápis s přáním sladkého rána, bylo by po kouzlu. Takže ´sem se tam plížil, kradl, šolíchal a když už to trvalo něco přes půl hodiny a nápis ´eště pořád nevisel, rozhod´ ´sem se předstírat potřebu, hlasitě vylízt ze stanu a cestou to tam prostě plácnout. A jak to dopadlo? Ráno bylo skutečně sluncem provoněné, nápis tam nebyl a Mostečáci si balili stan jakoby nic. Když ´sme na to zavedli řeč, nic. Když ´sme se na to přímo zeptali, zeptali se oni nás, jestli ´sme jako chtěli odejít a takhle se rozloučit. Odkňučeli ´sme. Naposledy ´sme prošli uličkou nekonečna a už se chtěli se Strommness rozloučit. Napřed ´sme se ale stavili v jednom stánku se suvenýry a já tam koupil tátovi pohled s torpédoborcem Princ William. Po tom z jaký světový války ty flotily ´sou, ´sme s Danem pátrali a došli ´sme k závěru, že asi z obou. Myslim, že v tom neměli jasno ani autoři průvodců, ani místní. Prostě tady všude čouhaj´ z moře lodě, tak šup s nima na pohled a prodávat. A chlápek, co mi Prince Williama prodával, prej odkud ´sme. A my, že z Čech. A von, že tady za rohem je Čech a má tady květinářství. Nějakej Borek. Sehráli ´sme na Borka tak trošku teátřík. ělali ´sme Angličany, co sháněj Borka. A ten chlapík za pultem, že Borek je jeho boss a momentálně tady neni. Zmateně ´sme mezi sebou začali něco česky mumlat. Chlápek se pousmál a řek´: „Češi? Já ´sem Borek.“ Týpek z Valmezu, na Orknejích má rodinu a domů vůbec nejezdí. Domov, ten kde domov jeho, mu vůbec nechybí! Chtěli ´sme se družit, nicméně pak Borek-Valmez poněkud ne. Vázal nějaký kytky a očividně ´sme ho zdržovali. Krajan! Časem se stal pasivním předmětem komunikace a my vycouvali.
A protože ´sme chtěli stihnout maximum než slunce ztratí svou sílu, vyrazili ´sme na západ. Nabrali ´sme Mostečáky (do auta, který ´sme stopli) a společně se nechali vysadit u SKARA BRAE. Neolitická vesnice, kterou kdysi zavála písečná bouře. Na začátku 20. století ji zase jiná bouře odvála a tak se udiveným Orknejanům vyjevil obraz neporušených stavení starých 10000 let. Tak třeba kamenné skříně, police, lavice, stoly a tak podobně. Zkoušeli ´sme se s Petrusch nějak dostat do onoho oploceného areálu, různě čachrovali se vstupenkama a tak. Pak nás napadlo to obejít a přelízt nízkou bránu kousek od moře. A ačkoli ´sme k památce přicházeli „netradiční“ a „alternativní“ cestou než běžnbý nudný konvenční platící návštěvník, i na nás zapůsobily poutače typu! Velká čínská zeď 215 př. Kr., Pyramidy v Gize 2500 př. Kr., SKARA BRAE 10000 př. Kr.!!! Chvíli ´sme tam oplendovali, když ´sem najednou něco spatřil. Byla to mince. Tam v neolitický vesnici, ´sme našli minci. Nebylo na ní už nic znát, ale byla to kulatá, poměrně těžká mince kdoví z kdy. Přepadla nás veliká radost. Našli ´sme si místo na útesech, kde příboj olizoval skály a rackové štěbetali a snili, co si všechno za minci koupíme. Nehrál tam jen jeden fakt. Jakto, že v době kamenné už platili kovovými mincemi? A co ještě: jak oznámit nález, když ani nemáme vstupenku. A proč oznámovat nález? Co když nám ji seberou? Kdo ví jaký mají na Orknejích zákony. Za pár dní si s ní bude pohrávat královna v Buckinghamským paláci. To zrouna! A tak ´sme zasnili a pozapomněli na to nejzápadnějším Orknejským útesu a úplně ztratili pojem o čase. O čase, kterej na nás Mostečáci u brány čekali. A je pravda, že ani mince stará tisíce let nebyla dost silným argumentem za náš prohřech. A navíc ´sme ´eště odjeli dřív. Vzala nás jakási pani, která vypadala, mluvila, chovala se jako srnečka. Tak ´sme jí aspoň s Petrusch nazvali. Srnečka. Nikdy nezapomenu na ten její ksicht. Srnčí ksicht. Teď se možná ptáte, jak se chová a mluví taková typická orknejská srnečka. Jeďte na Orkneje a určitě tam nějakou potkáte. Je to typ. Druh. Druh místní madam. Není ani mastná, ani slavá, má hluboký hlas, sveze vás kousek a ´eště vám na rozloučenou zamává kopýtkem. A nemá k sobě protějšek v nějakým jelínkovi. Ne. Po Orknejích jezdí jenom srnečky. Je pravda, že ´sme jich potkali víc. Ale tahle byla první a utkvěla mi v paměti. Myslivost na Orknejích asi nemá na růžích ustláno. Žádný stromy, žádná vysoká. A tak je možný, že sem tam nějakej frustrovanej myslivec vystřelí po srnečce. Obávám se, že tomu věřím.
Po asi půl hodině jízdy ´sme se ocitli na úpatí nezapomenutelného údolí. Né, že by to údolí bylo nezapomenutelně krásné - byly tam ovce sem a ovce tam. Ne. Šlo o to, že ´sme tam vykydli tři hodiny!!! Petrusch tam na mezi napsala 5 pohledů a já ´sem se naučil slušně zacházet s míčem (naučil ´sem se halvičky, udržet míč ve vzduchu půl hodiny - autor přehání - a blafovat jako Beckham) za posměvačného sledování kluka z farmy, kterej mi míč zapůjčil. Sledovali nás i z farmy odnaproti a ochotně nám podali (8x) míč, když nám sapd´ mezi bejky. Nemohli ´sme se zbavit dojmu, že ´sme poněkud jinde, než máme být. Jakoby ´sme byli mimo hlavní silnici. To přece není možný, aby tady jezdilo jednou auto za druhým v intervalu 45 minut! Jenomže na Orknejích jaksi absentují halvní silnice. Tam ´sou jenom cesty, po kterých se kdysi vláčely menhiry - čili po takovým menhiru zbyde v zemi rejha a po tý pak ostatní (ti, co právě nevláčeli ten menhir) začli chodit. A na těhlech ostrovech se tak trochu zastavil čas, takže není divu, že chodíme v rejhách po menhirech dodnes. No a stopuj si tam, viď? Když nám zastavil traktor a řek´, že jede na to pole nad jezerem, a že skončí až nad večerem, zahořkli ´sme. Nakonec nás vzal nejakej obtloustlej byznysmánek s ostrým londýnským přízvukem, nepříjemnej chlap. Takže sotva ´sme odhořkli, vzal nás zahořklej. Tak ´sme taky znovu zahořkli a jelo nás celý zahořklý auto. No co to je sakra za chlapa, když jede sám z Londýna až sem, aby tady sám civěl na šutry ze země?! A to samý si asi myslel von o nás s tim, že se sem vlečem až někde z Prahy (Rusko). Dan se Zuzkou už trpělivě čekali na zřícenině šlechtického sídla, kterou pomalý všezkoumal projde za 5 minut, třetí hodinu. ůverně se tam poznali s prodavačem suvenýrů a myslím, že právě probírali, jaký bývá na sv. Jiří nad hradem počasí, když ´sme se konečně objevili. Probudil se ve mě rychlý nicnezkoumal a vzal ´sem útokem místní shop a nakoupil dvě tašky k užrání dobrýho žrádla. Suvenýrman nám doporučil překrásný místo na útesech s jakejmasi kamenejma mušlema, který sloužilo jako clona proti vetru. Postavili ´sme si v nich stany a dali se do jídla.
Tam byl vrchol, cíl, zenit naší cesty. Tam bylonejlíp. Příboj zpíval písničku vln a větru, v dálce se slunili tuleni, za plotem se proháněli býčci. A kousek od nás čarokrásný ostrov v netušených mořích přístupnej jen za odlivu - hodinu za den. Na něm příkrej kopec a na vrcholu maják svítící do tmy, jehož paprsky haldily mořskou pěnu. Tam někde, na nejsevernějším místě mýho života, ´sem věděl, že naše cesta končí! Lámalo se to. Čekala nás neméně náročná cesta zpátky. Ten maják byl vrcholem cesty, léta, roku a možná i něčeho víc. A ač ´sem ten pocit měl, nedal ´sem ho znát. Zatímco ´sem si totálně zmáčel boty, když ´sem přes biblicky rozestoupené moře přenášel Petrusch a Zuzku, Dan potkal týpka, co mu dal hulení. Jak to Dan vykouzlil zůstává záhadou, prostě přišel a měl balíček! Takže večer bylo veselo. Hráli ´sme asociace, předháněli se, kdo líp ocituje Cimrmany - bylo teplo, dobře. Navíc ´sme až do soumraku pozorovali zapasící býky, jejichž chtrný ostnatý drát ve výšce ani metr nad zemí vypadal dost nebezpečně. Bylo jich tam na třicet, půlka černých, půlka bílých a šli otevřeně do sebe. A ačkoli ´sme rasisticky fandili bílým, párkrát se stalo, že do sebe šli i stejnobarevní. Bojovníci chvíli postávali na místě, zle frkali a hrabali si nohou, když se rozběhli proti sobě a začali trkat, jak smyslů zbavení. Něčím takovým se nám bavil pan Hemingway. Když mě bejčei spatřili, totiž že si stavim metr od jejich ohrady v jasně červeným triku stan, pozastavili boj, na oko se usmířili a pádili si to k ostnáči rozdat s tim provokatérem. To už ´sem stál u ohrady a mával trikem přímo před jejich nechápavými čumáky. Myslim, že jsem vnesl trošku zmatku do jejich představ o světě. Světě ostatních souputníků, vln bortících se o útesy pod ohradou a toho blikajícícho světla, co bliká do očí, když jdou spát. Jejich emoce se rozdmýchaly na nejvyšší stupeň, začali těžko diferencovat své volní procesy a tak nejčastějším projevem jejich momentálního rozpoložení bylo, že začali vypouštět provazy horké moči a někteří slabší jedinci stáda i sekrety tužšího skupenství. Ráno ´sem pak dlouho hleděl do moře, hladil si své vousy a citoval rozmanité stati ze Stařec a moře. Když Nobelovu cenu, tak asi takhle!
„Já nebudu baléét, já se budu váléét!“, reagoval ´sem na „Dem ´eště jednou k majáku, až se vrátíme, tak ať je sbaleno“, a usnul. Byl to poslední den se Zuzkou a Danem. A bylo nám dáno spatřit tuleně. První ho spatřila Petrusch a i kdyby mě věšeli za palce, nemoh´ ´sem ho zaměřit. Až teprve když nám zastavilo auto a chlápek pohotově vytáh´ dalekohled, moh´ ´sem se potulenit (pokochat tuleněm). Skoti sebou vozí dalekohled neustále sebou. Na tuleně a na Lochnessky. Dostali ´sme se stopem až k jakýmusi shopu ve vesnici, jehož majitelka otevřela krámek takřka kvůli nám. Přiběhla odněkud ze zahrady, ruce od hlíny, v pracovním, obrátila closed na open a tímto kouzlem z ní byla žena za pultem. Pak ´sme mírně vykydli u velkejch chlupatejch flegmatickejch bejků, co vypadaj jak hippíci, co žvejkaj koku a všechno je jim jedno. A pak Kirkwall, zpátky z divočiny ve městě, sprcha, kebab, civilizace - jestli se dá o civilizaci se 7000 obyvatelích vůbec mluvit. Večer ´sme se loučili se Zuzkou a Danem (čekali na trajekt na Shetlandy), v jednom rychlým občerstvení, psali pohledy, Zuzka psala deník, Dan plánoval další cestu. To občerstvení bylo dva metry daleko od města, kde ´sme se nedávno loučili s Danielkem a tesknota se vkrádala mezi nás, jak přibývala noc. Zuzka je neuvěřitelně skvělá holka a myslím, že to daleko dotáhne. Má pro to skvělý předpoklady. Jak ´sem řek´, psala si deník. ten deník psala ale 2 měsíce dozadu! Hráli ´sme asociace a ona dokázala říct půl hodiny zpětně, co kdo řekl. Až bude někde u novin, půjdu a koupim si je. A Dan? ten v sobě zahrnoval všechny fajn vlastnosti, který si snad může člověk přát. Takhle nenucenýho týpka už ´sem dlouho nepotkal. Potkat takový, musí jeden jet až někam na konec světa, někam na Orkneje. Loučení v přístavu bylo ve veselém duchu, ale když se za nima zavřelo moře, padla na nás taková zvláštní stísněnost a nenapadlo nás nic lepšího, než si dát špeka. Dostali ´sme chodivou. Šli ´sme a cesta nám ubíhala, protože ´sme hráli zvláštní hru, kterou si asi jen tak někdo zahrát nemůže. Nazvali ´sme jí „setkali se“ nebo „mohli se setkat“ a šlo o to, že jeden z nás řek´ dvě jména našich náhodných známých a přátel, a ten druhej musel říct, jestli se setkali a pokud ano, tak kde. Byli ´sme oba pěkně na kopr a tak ´sme se do hry vžili, že ´sme ani nepostřehli, že ´sme už vysoko nad Kirkwallem a všude okolo zdi ohrad. Takže nebylo místo na stan a ani kapka vody.
Naštěstí ´sme potkali týpka, co venčil psa a ten nám donesl vodu a ´eště nás ubytoval na svým pozemku. Myslím, že ´sme byli na nejvyšším bodě ostrova, nebo alespoň okolí, protože když ´sme se ráno probudili, měli ´sme pod sebou Kirkwall s majestátní věží katedrály na dlani a azur moře se ztrácel v modři oblohy. Pochopil ´sem, proč je Kirkwall nazýván nejkrásnějším městem všech skotských ostrovů vůbec. Probudil nás asi pětiletej klučina s tácem, na kterým měl kávu, čaj, bochník chleba a jablka a musim říct, že s nikým jiným ´sem si za celou dobu tak líbezně nepokecal, jako s nim. Naše slovní zásoba byla na stejné úrovni. Pak ´sme házeli psovi baseballovej míček. Pes míček vždycky našel a dones. Jemonže pánovi a né mě. takže kluk běžel za tátou, míček mi dones a já byl chvíli zmaten, kdo vlastně pro míček běhá.
Vzal nás kdosi. Kdosi nás vyložil u Italské kaple. Italští zajatci si tady na pohanském ostrově postavili pro potěšení naprosto křesťanskou katolickou kapli. Dotěrný čtenář ať mě nekontaktuje, protože opravdu nevim, z který války ubozí pravověrní zajatci pocházeli a v jaké to době přesně, že to toužili po spáse svých duší. Ovšem nad knihou návštěv ´sme poněkud zvlhli překvapením, nepřejícností a vztekem. Nejenže tam byli cestovatelé z Japonska, Hong-Kongu a Austrálie, ale Čechů a Slováků jako nas.... etc. Chtěl ´sem tu pyšnou a domýšlivou bichli hodit co nejdál do moře. Jenomže to by ani po nás nezbylo na ostrově památky a přijíždějící autobus německých turistů a další a další autobusy, prostě to uvědomění si nicotnosti naší návštěvy ostrova ve mě vyvolalo hluboké rozpaky. Strnul ´sem nad knihou a svými rozpaky ´sem vyvolával rozpaky. Nakonec ´sem nechal knihu knihou a šel ´sem s Petrusch ven hrát baseball. Jeden nahazoval a druhej pet-lahví odpaloval. Když už míček potřetí spadnul za ohradu z ostnatýho drátu, a já si zle zjizvil ruku, šli ´sme na stopa. Vezl nás jakýsi nevyrovnaný excentrik, který Petrusch okamžitě učaroval. A jelikož ´sem vzadu hlasitě žárlil a moje láska k Petrusch se začala rozpadat na prvočinitele, byli ´sme nakonec rádi, když nám zastavil v přístavní vesničce. ´Menovala se St. Margaret´s Hope a opravdu nevim, v co tam svatá Markéta doufala. Snad na trajekt se svatým Magnusem. Byla to ta výchozí víska, ve které se nám před týdnej zhoutil Dan. Ferry jel až za tři hodiny a tak ´sme si sedli do jakési ospalé hospůdky v přístavních uličkách. Obsluhovala tam oduševnělá a nadpozemská Susheela. Škoda lásky, škoda dívčiných rtů, naděr, klína! ubohé nešťastné dívky orknejské! Jaká to nezodpovědnost a podlost povahy jejich rodičů, když nechají tato poupata mořských květin, tyto kalíšky mořských růží vyrůstat na tomto Bohem zapomenutém místě! Určitě se s Bledničkovitou ze Strommness scházejí, sedávají na zpuchřelém přístavním mole, z něhož lze spatřit mrtvolky lehkých ryb zrcadlící se nafouklými bříšky v odleskuluny a s ní o tom, jaké je to asi tam, kam jezdí ferry. Společně, s očima rozeslzenýma pak lodi mávají, chvilku si ještě zaházejí žabky (Susheela bývá o žabku napřed) a pak se smutně rozejdou - každá do své zaplivané hospody a necítí nic než prázdnotu.
Napsali ´sme pohled Černýmu Štěpánovi a je pravda, že on jediný pohled opravdu docenil. Problém byl v tom, že ´sme mu tam napsali ORKNEY ISLANDS. A Černej Štěpán si myslel, že ´sem byl na Islandu! Pak docenil ještě Mawra. Ten nosil pohledpořád u sebe, všem ho ukazoval, až ho měl asi 6x přeloženej a udělal si z něj ponk na balení špeků. A pak si dneska tvoř literaturu! Navíc si k vedlejšímu stolu sednul pan obchodníček z Londýna (zahořklej) a dal si tři chody, takže když ´sme vycházeli ven, mohli ´sme pozorovat dění kolem sebe do neuvěřitelných úhlů, jenom před sebe ´sme neviděli, jak ´sme hlady šilhali. V přístavní trafice ´sem si koupil zle drahej pánskej časopis. těl ´sem přivízt něco kámošům ukázat. Čekal ´sem větší kvalitu než tenkrát v Rumunsku, kde bylo vinou nekvalitního papíru nemožno ani rozeznat nejen kdo koho souloží, ale taky jestli je to čupřinaté cosi, co je šoustáno, neni náhodou ovce. Chtěl ´sem si časopis prohlídnout o samotě, aby nenastalo to, co úplně nesnášim, a za co bych veřejně věšel na fíkovníku. Petrusch uvidí tu nejšoustavější ženskou, vympa v tý nejsexy poloze, kdy vystrkuje absolutně všechno a ona k tomu:“Má tlustý boky.“ Nebo:“Má mastný vlasy, občas by si je měla umejt, ale jinak je docela sympatická.“ Sympatická! Tomuhle ´sem se chtěl proboha vyhnout. Nevyhnul. V Rumunsku to bylo akční porno, tohle bylo 100 prý nejkrásnějších dívek Británie. A Petrusch měla žně. Ta má tlustý stehna, ta má špeky, týhle nesluší tahle barva, ta má umělý prsa...hrůza! A z časopisu si uloupla malinkatý šamponek!
Odešel ´sem opodál a přemýšlel smutně o temnotách. Nicméně ´sme se nalodili. Dali ´sme si nahoře na palubě špeka a vše proběhlo hladce až na to, že na nás neustále někdo odněkud jukal. Mám dojem, že vítr zanesl zelený dým až ke kapitánovi, protože ´sem ho za komínem jednou viděl juknout. Když ale viděl, že už dochází, šel zas řídit loď. Pak ´sem vytvářel poněkud houpaný pohled ségře a je to na něm celkem znát. okončil ´sem ho už na pevnině Skotska, a tak alespoň známka je nalepena rovně. Následně ´sme se dostali do Wicku, viděli ´sme překrásný pobřeží po cestě do Inverness, pár tuleňů, pár Skotů. Jeden nás kousek od ornochu pozval na oběd. Vyprávěli ´sme Skotům vtipy o Skotech, oni nám skotské vtipy o Angličanech a tak. Zajeli ´sme si asi 20 km, abychom se stavili v pravý skotský whiskárně. Glen Fiddich se to ´menovalo. Nakonec nám dali ochutnat. oporučil nám to Dan - Mostečák, tvrdil, že je to jediná palírna Whiskey ve Skotsku, kde je vstup zdarma a neměl pravdu. Spali ´sme v parku, kde bylo naprosto strašidelně. Nad hlavama nám, aby se nám líp spalo, lítalo asi 200 havranů. Britskej havran (myslim toho anglicky hovořícího a příbuzné druhy) nekráká “Krá Krá“ jako ten náš. Ten jejich kráká :“Never more“.
Ráno ´sme se vyfotili s huňatým bejkem, takovým tim spíš bizonem než bejkem. Vlasy jako by mu visely přes oči, celej je chlupatej jako koberec a žvejká. Vypadá jako neprostej ignorant. Flegmouš, co je mu všechno jedno. Myslim, že tenhle bejk má určitou schopnost překonávat problémy a vyhnout se bezhlavému střetávání s nimi. ufftown se to tam ´menovalo. A člověk, co nás tam vel byl přeochotnej. V takový káře ´sme se za celou dobu nevezli a i Petrusch přišlo blbý mu říct, že spíme v září pod stanem v parku. Jenomže jeho ochota zašla až tak daleko až došlo k misunderstanding. Zastavil asi kilometr od whiskárny (přejeli ´sme jí) a zazvonil na zvonek penzionu a celý zářil, když přišla otevřít prastará majitelka a on nás mohl předvíst. Jak cvičený opičky do klece . Nechali ´sme ho odjet, bábu spacifikovali a šli do havranoparku. Před whiskárnou byl takovej stroj, kterej hrál melodie. Prostě to hrálo na kytaru, na bubny, klávesy - zaplaťpámbu, že to nezpívalo. Bylo to zrůdný - deus ex machina. elou dobu, co ´sme se procházeli whiskárnou to hrálo. Pořád dokola. Příště si k tomu míčku vezmu i baseballovou pálku. Unaveni whiskou, stanuli ´sme na mostě. Házeli ´sme dolů javorové vrtulky a řešili to, kam padají hvězdy. Závan větru uvolnil spršku letního deštíku. Všude okolo se zelenaly hladké polštáře mechu. Tady se země narodila. Zas ty lysé kopce, ty gleny a tady na severu ještě neprostupné hvozdy lesů... Ze snění nás probral až učitel fyziky, kterej nás hodil o slušnej kousek cesty dál. Smál se hlubokým od srdce smíchem a smál se pořád. Musel ´sem se smát taky, i když ´sem právě nevěděl, o co běží. Měl jiskrná očka, Petrusch mu nebyla úplně lhostejná, a tak si občas ulevoval prudkými pohledy. Myslim, že by moh´ bydlet v dutém platanu a byl by šťastnej. Pak ´sme to vzali na východ do Aberdeenu. Stavili ´sme se na kebabu a táhli odporně daleko do kopce. Tak daleko až do tmy. U pumpy ´sme se zeptali mládeže na kemp a vloupali se do něj. Sprchy byly naprosto nepoužitelný, netekla tam ani voda. Tak ´sme se zas s ručníkama odplížili přes plot pryč, nasraný jak číci. Stanovali ´sme nad mestem v ohradě a pořád čekali, že někdo pustí bejky na pastvu.
o Perthu nás vzal Skot, co učil v Příbrami v 92´., vzasl si svou českou žačku a žijou spolu nedaleko Aberdeenu. Zavez´ nás ke kouzelnýmu hradu, kterej je na titulní straně průvodce. unnotary astle se tyčí na ostrohu nad mořem, kolem krouží rackové a za ním si tyká nebe s mořem. Navíc ´sme chytli božský počasí a on byl ochoten na nás počkat. unnotary je asi nejkrásnějším hradem Skotska vůbec. Natahoval svoje hradby ke slunci a my fotili a fotili a fotili. Pan Vlastnížačkusivzal nás hodil až do Perthu. Mluvil špatně česky, ale rozuměl pacholek! Takže mé oblíbené komentáře dění v rodném jazyce se z opatrnosti nekonaly. V Perthu ´sme koupili mapu pro Matěje, protože tu jeho ´sme někde vytratili. estou z města ´sme v nadchodu potkali holku s klukem obalený batohama. Každej měl krosnu a ještě měli batůžky vpředu (žalostný pohled) a něco v rukách. Že by Češi? Češi! Kralupáci. Měli z nás nesmírnou radost a hned ´sme šli na pivo. Trpěli už značnou ponorkou a byli rádi, že můžou pokecat rodným jazykem navenek. Ona byla celkem pohledná, nezávisle oblečená, ale jím už značně zdebtaná a zmalomyslnělá středoškolačka v gládách. A on byl pěknej všivák, parazit na její lásce. Zásadně jí oslovoval „šmudlo“, vypadal, choval se a jednal shodně s jedním Hradečákem od P., a tak ´sme mu tak s Petrusch mezi sebou i říkali. Měli namířeno na Sky, jezdili autobusy, což ´sme my, pravověrní stopaři, nemohli spolknout. Šli ´sme koupit Cider do TSA a zkusili stopa ve čtyřech. Vypadalo to dost bledě. Ale zastavil nám člověk, kterej v 92. učil v Příbrami. Neuvěřitelnej zázrak! Byli to kámoši už z vejšky a po absolvování odešli zkusit štěstí společně do Československa. Neviděli se už rok a my je stopli ve vzdálenosti 100 km oba. Tenhle učitel se jenom optal, jak se kolega má a tak. V undee nás vzal sebou domů, ukazoval nám půllitry z Plzně, český slovníky, kalendáře. Ale o tom, že u něj (třeba na zemi) přespíme nepadlo ani slovo. Věci - ty jó, ty ´sme si tam nechat mohli, ale o přespání ani slovo. Šli ´sme s nim do hospody, kde právě hrálo Skotsko proti Německu. Pán se přiopil, řval na celý kolo a Plášil mu do toho přizvukoval a vulgárně klel. Nakonec ´sme skončili v parku, kde ´sme pili Cider dlouho do noci a je pravda, že ´sme měli Plášila už takhle plný zuby. Šmudla si zas vylívala srdíčko Petrusch, jakej je to grázl a on jenom občas krknul a řek ´ jenom: „Ticho Šmudlo!“ Tak ´sme spali ve stanu 4 a dýchali vzájemně své alkoholové výpary. Vzbudila nás až místní policie, dala nám 20 minut na opuštění toho sametově mechového hebkého anglického trávníku, do kterého ´sme až do noci típali vajgly, odhazovali zbytky levných jídel a tak podobně. Na veliké ceduli u vchodu do parku stálo, že pokuta za pobyt na trávníku je 500 liber, přibližně tolik za psí exkrementy, což ale neplatí pro slepce!
Ve městě ´sme je setřásli (rozloučili ´sme se), dali si v bistru polívku na ranní žaludek, vyfotili se u soch v kopulačních polohách a lets go leaving undee! Za pár hodin ´sme se ocitli u benzínové pumpy. Vzal nás třicátník, k Bohu obrácený feťák, konajícíc dobré skutky. Pozval nás na oběd a Petrusch koupil baterku za zlých 9 liber. A snad nás vzal do metropole, možná né, každopádně ´sme po poledni stanuli před branami Edinburgu. Procházeli ´sme po snad nejširší ulici na světě (jmenuje se po nějakým princi odtušuji), silueta majestátního hradu, vysoké patrové domy s komíny pos tranách. ýchnul na nás duch skotské hrdosti. Tady už si od 18. století vládnou sami sobě skoťáci! Bytohy ´sme si nechali v muezu v úschovně. Šel ´sem tam na velkou, ale mužské záchody ´sem prostě nenašel. Naštěstí ´sem spatřil WC pro vozíčkáře a jinak tělesně postižené a zaplul tam. Když ´sem chtěl spláchnout, nemoh´ ´sem najít splachovadlo a navíc mi nešly otevřít dveře. Pak ´sem spatřil červený knoflík a věřil, že až ho zmáčknu, spláchne se a otevřou se dveře ven. Mají to ale ty Skoťáci vymyšlený, říkám si, aby se člověk dostal ven, musí po sobě spláchnout. Výborná myšlenka! Tak ´sem to zmáčknul. Mají to ale ty Skoťáci vymyšlený, zhrozil ´sem se, když vozíčkář potřebuje pomoc, přivolá si jí. Spustil ´sem totiž srdcervoucí alarm a už ´sem jenom slyšel, jak po schodech přibíhají lidé na pomoc. Už ´sem odříkával žalmy, když ´sem našel splachovadlo, spláchnul, rychle se přichystal u dveří a když otevřeli dveře, bleskově prorazil nic nechápajícíc dav a bežel tryskem pryč. A tak ´sme poznali Edinburg obletovaný holubicemi a jeho záchody.
Z Edinburgu ´sme odjeli kousek vlakem na západ. Chtěli ´sme se dostat na Glasgowskou dálnici, což se nám sice podařilo, ale zle ´sme vykydli. Byl to nejdelší stop celý cesty, kterej skončil tmou a pokračoval ráno druhej den až skoro k poledni. Měli ´sme asi 5 mililitrů vody. Tam bych vypil i nápoj namíchaný z kvašené šťávy ptáčnic. Pak nás konečně nabral podivný zasmušilý pán, kterej se tvářil jakoby jel z vlastního pohřbu. Když nás vyhodil na servisu, vychlemcali ´sme každej asi 3 litry různých tekutin. Bylo to štědré odpočívadlo. Cestou na plácek, kde ´sme stopovali, ´sme našli dohromady 8 liber. Nějakej nebohej stopař si možná proříz kapsy (ze samoty), aby to měl s frantíkem jednodušší a neuvědomil si, že sype kudy chodí.
Následující stop byl hodně v klidu. Chlápek nám pustil kazetu Travis, kterou ´sme si vezli z Dundee. Znal jí zpaměti a tvrdil, že je to to nejlepší album devadesátých let vůbec. Zpíval si a vysvětloval nám texty. Navíc jel nebesky daleko a projížděl Birmingham. Cestou ´sme potkali chlápky, co vypadali jako skupina. Prostě jako nějaká hardrocková kapela. Bylo k umlácení, jak nás na dálnici neustále dojížděli, předjížděli, pak zas zmizeli vzadu a opět nás dojeli. Takhle asi hodinu. Petrusch z toho měla psinu největší a i skupina si po chvíli všimnula, že se jí tlemíme. Snažila se zachovat vtip a ignorovat nás, ale po chvíli zpanikařila a snažila se ujet. Nic naplat. O pět minut pozdějc byla zase vedle nás a terčem posměchu. Vypadala totiž rádoby tvrdě a nechtěla se ztrapnit. A takhle furt až do Bhamu. Takže když ´sme stanuli na půdě několikamilionovýho Birminghamu, zatančili ´sme si radostnej taneček. Hned u nás zastavilo auto s hlasitě hrající hudbou a něco na nás z něj pokřikovali. A von to byl Danielko!!! Minutu po tom, co ´sme vystoupili shodou okolností 200 metrů od bytu nad pubem, kde ´sme měli u Dana bydlet, přijel v tom autě Danielko, vyskočil z něj a začal nás objímat. Splynuli ´sme s bohy. Atmosféru zkazil až Dan, že ´sme prej přijeli o den dřív (chtěli ´sme právě hrdě říct, že ´sme ujeli 500 mil a tudíž ´sme tady o den dřív, to koukáš, Dane!) a že má na dnešek mrd. Baběnku, řek´ a tvářil se u toho nevinně jako bůžek vyřezaný z lipového špalíčku. Dan vaří u Indů v pubu, ale je tam tak trochu holka pro všechno. Není zrovna špatně placenej a bydlení v patře má zdarma. „Tak tady se točej největší prachy za X v Birminghamu.“ Boss a jeho druhové se rozhodli přivítat Petrusch pohoštěním v prodejním karavanu. Je pravda, že ´sem se mezi nima cejtil little uneasy, když se pekly klobásy a Dan se ke mě naklonil a řek´, že tenhle malej chlápek je nejbohatší člověk v Birminghamu. Pak přišel Boss v tričku Budweisser a řek´, že by potřeboval odnosit nějaký pivo na schody. Nabíd´ ´sem se, že Danovi s těma pivkama pomůžu. No bylo to asi 250 kartonů piva a tahali ´sme to něco přes dvě hodiny a nebejt X, tahali bysme to do rána. Fór, že Boss kvůli tričku koupil 250 kartonů piva Budweisser, který se dostává (to triko) za 249 kartonů, se celekem ujal. Tak ´sme jezdili s vozítkem sem a tam, vybíhali schody až ´sme vytvořili nepředstavitelnou hranici z piv až k Bossově pokoji. A Bossův pokoj? Bílá postel s nebesy, bílá kožená sedací souprava, bílej koborec, bílá skříň se zásuvkami plných modré viagry. Bílý X. Vytvořil se nám centimetr pod kůží pocit pohody a neohrozitelnosti a párty mohla začít. Sešla se celá banda au-pairek a taky jeden Brit, co lítal po baráku oděn jen v ručníku a předváděl Skota. Vytvářeli ´sme bláznivý kousky, skákali Bossovi po posteli, hráli na vysavač jako na kytaru, smáli se lustru, lezli na střechu, polejvali se vodou anebo vyvozovali obecné abstrktní úvahy o neskutečnu. A takhle 2 dny. Sjeli ´sme si s Petrusch do města, sehnali nějaký hadry, muziku. Musím říct, že centrum je teda naprosto velkolepý. Nestačil ´sem se klanět mrakodrapům a všem barvám milionů lidí, co ´sme tam při sobotní nákupní horečce střetli. Nikde jinde za celou cestu nebylo větší vedro v ulicích než tam. A nikde jinde ´sem si neuvědomil, jak nicotné ´sou naše příjmy v porovnání s přepychem tady. Houfy holek, co jedou v sobotu nakupovat, obalené taškami z těch nejluxusnějších obchodů. Člověku se z toho až točila hlava, ale přitom byl tak nějak rád, že je u toho - že je tady taky, aspoň na okamžik. Dukla mezi mrakodrapy.
Následoval oběd u Penny. Petrusch si přijela pro věci a rozloučit se. Penny je žena veliké krásy. Nikdy nezapomenu na její obrovské pomněnkové oči. Měla je plný vody, když Petrusch viděla. Uvařila nám Petruschino nejoblíbenější jídlo a odvezla nás na letiště. Harry, o kterého se Petrusch rok starala, jel taky a dokonce i jeho starší brácha na letiště dorazil. A ani fakt, že nám naměřili přetížení a Penny ho za nás musela zaplatit, nezkazil atmosféru, kdy obě měly slzy jak hrachy. No a pak jen fly away... Petrusch probrečela celou cestu, protože něco krásnýho v jejím životě skončilo. A já? Já ´sem už věděl, že si to všechno zaslouží nějakou tu poetickou ventilaci...