Takže, jako pan Čechoital nebyl právě nedivnej. Jakože 8 měsíců vždycky žije v Itálii a 4 v Čechách. To jako, že mam velký štěstí, že je zrovna tady. Dost bylo jako! U Dolan z něj' vypadlo, že tam je rok a 1/2... A pravda se mu asi někde toulala. To, že je Ital, 1/2 Ital, mi prostě chtěl říct, sdělit. Měl. tu .potřebu. A tak začal o lyžácích, že tady v Čechách (chápej: v malých, zaprděných Čechách), se pořádný lyžáky sehnat nedaj'. Udělal 'sem mu dobře (Mejla Hlavsa by řek', že 'sem spáchal dobro) a zeptal 'sem se ho, kde se teda daj' sehnat kvalitní lyžáky, a abych ho netrápil, kam jezdí lyžovat. No a von na to, že je takovej Čachoital. No a byl divnej.
Jaroměři, že se na 20 (slovy dvacet) zastaví, a pak že pojedem dál na Hradec. Tak jo. Dám si cigárko, nebo si skočim tady na kafe. Řek' 'sem na kafe. Ne že bych ho pil, ale protože se to tak říká. Celou cestu 'sem z něj měl nepříjemně teplé pocity, a kdybych zašeptal, že si skočim na čaj, zrovna chlapsky bych nevypadal. Ehm ...
A von jako že jó, dobrý, že až to (za těch 20 minut vyřídí), že se taky staví na kafe. Fajn.
A protože byl divnej, konkrétně: třaslavej hlas, zřejmě zpocený ruce a jak už 'sem naznačil, s holkama se nejspíš jenom kamarádil, byl maminčin a v duchu nenáviděl otce, nečekal 'sem intriku zlého ujíždějícího muže. Vešel 'sem do toho úžasnýho baru s parádním džuboxem a objednal černorybízovej džus. Prostě džudžu, Za mnou seděla, s dvěma chlápky jedna vyhlášená smiřitzká kurva. Přede mnou ošklivý copatý uhřín, albín s přenádhernou
lolitkou. Sednul 'sem tak, abych na ni viděl. Její dětské copánky s červenými beruškami však co chvíli překryl mohutný až olbřímí cop, dospělý a mastný. Po chvíli 'sem se zved' a šel vhodit peníz těžšího typu do hrací bedny s digitálním ovládáním. Zežralo mi to kredit. Udělal 'sem virvál. To proto, abych zjistil, že mi to žádnej kredit nezežralo. Uběhlo asi 5 minut, než 'sem to konečně navolil a měl 'sem čekat 'eště 2 písně, než budu na řadě.
Vtom vešel Čechoital. Zprvu 'sem ho samozřejmě nepoznal a šel si v klidu, ale mírně nasrán sednout s tim, že si pravděpodobně nedoposlechnu pátou písníčku. Čechoital mi pak právě když 'sem žádal marně barmanku o zesílení volume, oznámil, že ty lidi 'sou na obědě, dá si presso (cappuccino italiano) a jede!m? (! To 'sem už pochopil, kdopak to mluví a ... sakra! Řek' 'sem mu něco v tom smyslu, že 'sem tam teď naházel peníze, a že 'sem počítal, že: příde za 20 minut. Zeptal se kolik.(Jestli teď někdo čeká,
že vytáhne mafiánskou šrajtofli a podá mi 15 EURO, může ... čekat dál)
Řek' 'sem: "Patnáct ..."
Čechoital (nevinně, bez ironie): "Tolik?"
J.J.: "Jo, patnáct!"
C-Ital: "Tolik? To je docela na dlouho ..."
J.J.: "Korun vole!" (To "vole" si J.J. řek' v duchu, protože byl mezi těmi, kteří čekali, že vytáhne MAFŠRAJT a taky chtěl jet do Hradce ... původně ... ehm).
Možná je na místé připomenout, že celá tato scéna se odahrála veřejně na baru, protože pán si k mému stolu vůbetz nesed' ... (nenašel ho, mumrd!) Ta částka pro něho byla přeci jenom směšná, stejně jako pro dosud otrávené a znuděné čumily na baru. Situace měla stejnou vlastnost jako částka a proto 'sem mu pravil, že když už 'sem si to teda zaplatil, že si to teda taky poslechnu, protože nejezdím stopem jenom proto, aby se mi rychleji měnila krajina za oknem, ale hlavně proto, že ... no prostě, že 'sem do toho Hradce rovnou moh' letět letadlem!
Tento vtip za těch 15 korun nestál. Pobavil 'sem bar. Ale nemyslím si, že pochopili, jak 'sem to myslel.
Ale smáli se ještě po tom, co se Čechoitálek hrdě potichu vytratil, hlupáci!
7.3.2002 13:30 Denní bar Jaroměř