Borek, oproti očekávání, byl na smluveném místě (Na Špici v Jaroměři) už o 10 minut dřív. Samozřejmě stál na druhý straně a nejspíš očekával, že vylezu z trafiky. Musel 'sem dlouho mávat a dojít skoro až k němu, aby pochopil, že má přejít, že jedeme z druhý strany. Vysvětlil 'sem mu to, dělal, že jako jo, že ví. Snad si z toho něco vzal a příště si stoupne správně. Jde o zkušenost. Moje prababička však tvrdila, že zkušenost v životě je k ničemu a že člověk zůstane tím, čím býval. A Borek je Borek. Když nás 50 minut nic nebralo, začal Borek vyprávět o tom, jak stopoval dva dny v Innsbruku. Bylo nemožné ze sebe setřást pocit, že s Borkem prostě nepojedem. A přeci. Vzal nás jakýsi dobrovolný hasič čerstvě poštípaný od vos. A tehdy ze mě nadobro vyprchala představa hrdinného bojovníka zápasícího v mrakodrapu s divokým ohněm. Teď si ho představuju s vysavačem u vosího hnízda, a protože "fasujou mizerný rukavice, tak mu ty mrchy bodavý lezou pod ně". V Hradci nás po úporný padesátiminutovce nabrali dva postarší manželé. Ona byla bývalá vedoucí katedry občanské nauky na peďáku v HK a vyptávala se mě na všechny učitele, ke kterým 'sem si zatím stačil vytvořit nějaký citový vztah / nenávist touha zazpívat jim nad hrobem kuplet, lhostejnost /, jestli tam ještě jsou a co jim říkám. On si pořád něco žbrblal do vousů a slintal si na ně. Naštěstí jeli jenom do Úlibic. Tam nás po třech minutách pozval do svého klimatizovaného vozu jakýsi hudebník. Cesta 2 Krkonoš na Jičín je na stopaře chudá, stopař je zde vzácností a tudíž je o něj zájem. Borek nejen že stopoval , i když já seděl na batohu a kouřil, on stopoval vlastně asi 2x víc než já ... no vlastně 'sem ani moc nestopoval. V Hradci 'sem asi 30 minut svačil, močil, pil a krkal, zatímco on nezvedl oči od vozovky a ruku dolů téměř nedal. Když nám zastavilo auto, řekl jen tiše: " Vstávej- jedeme " a šel si ochotně sednout k řidiči, zatímco já jsem zezadu, schován za batohem vše pozoroval a do rozhovoru se vkládal jen jakýmisi krátkými výstižnými větami, často jednou (mottem) a zvládl tak shrnout dlouhou Borkovu řeč a lépe tak řidiče uvést do celé problematiky. Tak např. " ale hovno" nebo "No my už si radši vystoupíme ..." Pan hudebník nám chtěl pomoci, a tak místo aby zastavil v Mladé Boleslavi, vyzval nás k výstupu z jeho klimatizovaného vozu v polích u Mšena. Tam nás za chůze nabral mladý párek, dal nám podrobnou barevnou mapu z internetu Mšena a okolí a vyhodil nás asi o 900 metrů dál v polích za Mšenem. Měl jsem nemilý pocit, že za takové štěstí, jako je tohle , se musí možná nějak zaplatit! A tak 'sme táhli. Asi po půl hodině 'sme stanuli v autobusové zastávce u obce Skramouš. Tam 'sme našli neobvyklý plakát zvoucí na erotickou show, kde si to slečna Sheryl dělá vrtačkou. Smáli 'sme se a tu 'sem si poprvé všiml vysoké fistule hlasu, kterým se Borek směje. Někdo chrochtá, Borek ječí. Z vozidel, která kolem projela během následující hodiny, připomeňme dvě horská kola a jeden motocykl značky JAWA. A tak 'sme došli do obce, kde kázal mistr Jan Hus a měl tam chatu jeden herec, jehož jméno dvěma mladým pohledným blondýnům na toulkách Máchovým krajem nic neříkalo. Tak 'sme v tý slavný obci od L usedli na lavičku a já si dal cigárko na rozmyšlenou, co jako dál. Von totiž pán nekouří a nepije, ale zas do všeho kecá a hraje na saxofon. Festival už dávno běžel a my tvrdli na lavičce ve vsi od L. Pak se objevil velice ochotný automobilista, který nám ihned zastavil a to byl uprostřed silnice jen Borek. Já stál v pravé části vozovky a mával mapou. Pán vez' nějaký dvě k smrti bledý děti na tábor pod Bezděz. A nejel úplně pomalu! Tak 'sme se octli na českolipský silnici u obce Bezděz. Tam 'sme s majestátním hradem v zádech urputně stopovali, leč marně. Borek se nabíd', že se skočí podívat na nádraží, kdy jede vlak. Tak to už bylo moc! Začínal 'sem mít pocit, že je Borek hodnej a tato vlastnost se nepromíjí. Když se vrátil, zeptal 'sem se ho, kdy to jede. A on řek', že v 50. Tak 'sem se ho zeptal, jestli to jede v 50 i v sobotu. To nevěděl. Zarděl se. A teď! Jestli se pude podívat 'eště jednou, tak je hodnej a já mu mezitim ujedu! To se nějak potrestat musí! Nešel, neujel 'sem. Zato přišel s originálním návrhem, že bychom mohli jít polem, že je to blíž. Rostla tam nějaká zběsilá luštěnina, která se hrozně semenila a prášila. Navíc se pořád propadala a člověk se v ní brodil, lepila se mu na nohy a štípala. To pole nás úplně pojalo. "Stáčej to doleva!" křičel za mnou Borek, upad' a vyplivoval Zběsilou z pusy. " Ani náhodou, doprava 'du - já už chci ven!" " Ale tam 'sou kopřivy!" Mě už bylo všechno jedno. Hlavně ven z luštěniny! Jenomže pod kopřivami taky nebyl právě ideální terén. Zapad' 'sem tak trochu do bažiny a začal zvolna klesat. Nebylo zbytí. Musel 'sem zpátky luštěninou. A tak se pravidlo zkratky opět uplatnilo. Bylo to sice dál, ale za to horší cesta. Na nádraží 'sem posvačil tuňáka a za to, když mi dá chleba , 'sem šel Borkovi koupit lístek. Byl 'sem mu ochotnej dát i půlku plechovky - celou cestu k nádraží vyprávěl o tom, že právě tuňáka má nejradši, a že má hlad. Vzal si 1/20 z malé konzervy a lístek ihned zaplatil ... Ale jak se zdá bejt naivní a hodnej, tak o to víc dokáže překvapit různými nečekanými vlastnostmi. Sedíme ve vlaku. Naproti nám sedí krásná dívka s rodiči hovořící polsky. A von veme jízdenku a napíše na ni polsky , že jí miluje. A potom sedí, cedulku v ruce a usmívá se na ní, dokud si ho nevšimne. To si pak člověk připadá hrozně starej. Ve Starých Splavech je to samej bordel. Uslyšeli 'sme hudbu a vydali se tím směrem. Na pódiu vystupoval starý bavič a hrál na casio " V Montgomery bijou zvony". V publiku sedělo asi deset důchodců a přibrukovalo si s ním. " Ty píčo to je vono jó?" Š1i 'sme do kolen. A ať pak na festivalu hrála sebehorší kapela, pořád to bylo lepší než Montgomery. Pak 'sme se nějaký pani zeptali kudy a ona nám řekla, že rovno. A tak 'sme šli rovno a pořád hovno. Tak 'sme se vydali lesní pěšinou za zvukem. Už to nemohlo být daleko. Problém byl v tom, že 'sme pomalu směřovali na špici poloostrova. Borek volal na jezero. Byl tam pán na loďce. Řek 'sem Borkovi, že se na tu lodičku stejně oba s báglama nevejdem'. A Borek na to , že ten starý pán může přece jet 2x ! Pocítil jsem bolest ze své jelimánkovské nerozumnosti. Cestou zpátky 'sme nabírali lidi, co taky šli za zvukem na špici poloostova. Uvěřili nám, zvolili si nás za vůdce a šli tupě a poslušně za námi. Zachránili jsme tak i jednu pomatenou dívku. " Hele tak pudem támhle na tu hráz, tam bude určitě nějakej rybník!" řek' Borek. " To je Máchovo jezero vole ! " Pak už 'sme nezadržitelně spěli k cíli. Borek se 'eště zastavil u půjčovny dětských motokárek a pozoroval, jak děti jezdí dokola. Přiznal se mi, že by si rád zajezdil, ale 5 minut stojí 100 Kč. A po tomto drobném škobrtnutí jsme stanuli před branami festivalu jako hotoví muži připraveni na všechno! Tak první šok byl, že tam bylo asi 50 lidí včetně pořadatelů. Nechtělo se nám věřit, že zbývajících 950 se jich odešlo právě koupat do jezera.Padla na mě velká chmura, protože 'sem si uvědomil,' že 'sem vlez' na nějakou charitativní párty nudných obrýlených intelektuálů a emancipovanejch feministek.Navíc začínalo pršet. Všichni se šli schovat pod betony. Tam bylo totiž pódium a nalevo a napravo od něj byla jakási podlouhlá betonová stavba. Prostě to mělo patro a v patře se tak vytvořilo asi 8 zastřešenejch místností. Problém byl v tom, že pokoj měl jenom dvě stěny, takže tam byl celkem průváneček. Borek vytáh' deštník a šel si stoupnout před pódium. Já 'sem tam zůstal a pozoroval skupinky účastníků festivalu před podiem. První, kdo mě zaujal byl Robertek. Ten člověk vypadal jako Robert. Ne. Ten člověk nevypadal jako Robert, ale jako jeho karikatura. Byl menší, tvářičku měl sice jako Robo, ale lasičkovatější. Měl úplně hubený nožičky a na nich tam řádil a lítal a vůbec si tam skotačil. Na sobě měl červenočernou kostkovanou košili / móda 1990 /, barevný kraťasy a boty prestiže. Později 'sem se dozvěděl, že žije v Boubínském pralese v obci jménem Buk. Přestalo pršet, Borek schoval deštník a sed' si vedle mě. Sledovali 'sme dění " Hele vídíš jí? Já jí zkusim!" řek'. Když Borek nějakou zkouší, tak to stojí za to. Vyrazí dívčiným směrem, jde nápadně kolem ní a směje se na ní. Prostě se na ní 'de usmát. Pak jí obejde a zase se vrátí do výchozí pozice. Nevím, co si v té chvíli myslí dívka, ale Borek prožívá silné vzrušení. Borek si je naprosto vědom své neodolatelné krásy, toho, že má všechno, po čem ženské oko / a nejen oko / touží a v tu chvíli je v něm čert. Pak 'sme se smáli jedné dívce, která měla koše ňader a tancovala jakýmisi měňavčitými pohyby. Jako by měla panožky a byla připravena cokoli kolem sebe omotat. Z té se později vyklubala Margrit z Curychu. Borek mě zatáh' na deku k nějakejm třem holkám a jedna se 'menovala Vejce a já se smíchy nemoh' vzpamatovat, protože tak fakt vypadala. Prý jsem ještě pronesl výrok: "To je všechno moc hezké, teď jsem ale unaven. Venku je léto! No ne , jak se všechno hezky zelená! Chci spát!" K ránu nebylo úplně teplo. Šli 'sme na pláž. U vody seděla dívka s pěknými červenými vlasy. " Má pěknou barvu" říkám Borkovi. Borek se zved' a šel se na ní usmát. Jenom 'sem zaslech' , jak jí říká, že má hezkou barvu. Pani byla však poněkud laxní a po chvíli odešla. Pak 'sme pozorovali Robertka a nějakou slečnu na šlapadle. " Hele už se svlíká "řek' 'sem a Borek, dosud ležíc, vyletěl. Svlíkala se jen do plavek. Zklamaně se šel usmívat jinam. Později 'sem prohlíd' i styl jeho rozhovorů. Po tom, co se zeptá, jak se dotyčná 'menuje a odkud je, se většinou zeptá: " A na co hraješ?" To aby moh' říct', že on hraje na saxofon a ukázat na rameni kérku. Dívka však většinou odvětí, že hraje dobře na nervy a tak Borek zůstane u úsměvů a vsází na svůj sexy hlas. Pani ze šlapadla si k nám přišla pro oheň a zůstala na 3 cigára. Byla to Markéta, byla tak trochu robustnější, ale hrozně příjemná. Nevím proč všechny Markéty 'sou tělesně stavěné tak trochu jinak, ale prostě to tak je. V horní části jejich těl se je ovšem vždy na co dívat, případně máknout. Borek zatím zmizel a objevil se za chvíli kousek od nás s dívkou jménem Anna. Jeho touha po ní narostla během neděle do nezkrotné vášně podobající se lásce či spíše říji. Pani byla z Liberce a bylo jí 20. Přišla tedy na tento svět v době , kdy se Borek teprve připravoval a pečlivě se chystal narodit. Dívka byla sváděná / celej den/ a svádivá. Zato já si nějak nevybral a tak 'sem se šel věnovat muzice. Jolly Joker mě v sobotu silně zklamali a tak 'sem se těšil na Walk-Choc-Ice a Vypsanou Fixu. Obě skupiny byly výborný. Zvláště Fixa mě úplně vzala. Byl 'sem již tou dobou ve stavu zakázaného uvolnění. Pani Margrit se opět objevila a šli 'sme rovnou na věc. Bavili 'sme se o kultuře na patře betonové budovy a balili. Neznala ani Erasma Rotterdamského ani Kalvína. Švýcarka. Za to znala Kavku a byla mu i na hrobě. Byli 'sme vášnivě zabráni do debaty, když se k nám do dvoumetrový výšky začal někdo sápat. Vypadal jak prorok a měl jedinej cíl - vylízt k nám nahoru. Chtěl, abych mu podal ruku. Podal 'sem mu ruku. Podjely mu nohy a zůstal mi viset na pravici. Bylo to hrozný! Vteřiny se vlekly po chromých nohách a on stále visel. Pustil 'sem ho. Nevzdal to. Asi na pátej pokus se pán konečně dostal až k nám, ale to měl zase v oku beton. Pani k němu projevila humanistickou solidaritu a dala mu taky zahulit. Pak probíhalo nekonečné řečnění na podiu, nějaká Afričanka zpívala píseň míru , rozbíjely se krabice s nápisy " Bída , hlad, válka" a tančilo se velké barevné kolo. Nezúčastnil jsem se. Pak 'sem stál ve frontě na pití. Asi 30 lidí stálo frontu. mladou frontu dnes i po půlnoci. Nějaké dredaté něžné stvoření si mě vytypovalo a jestli bych mu nekoupil limonádu, že se mu nechce stát frontu. Byla to Romana a kdybych měl vypít láhev sirupu z indiánských jáhel, tak si nevzpomenu odkud byla. Už před tim 'sem si jí všim, jak se skupinkou rozverných studentů prodává kozí sýry. Dala mi malou fajfčičku a já se dorazil. Pani mi vyprávěla o tom, jak jí ty lidi ve stanu už serou a bylo vidět, že je ráda, že si má s kym povídat. Ze mě toho ale moc nevypadlo. Musela dlouho čekat, než 'sem prones' nějakou větu. A ona čekala s trpělivostí člověka, který sbírá v hořícím domě rozsypané korále. Pak, že pudem tančit. A tam 'sem právě teprve úplně propad muzice Vypsaný Fixy. Pařil 'sem v davu a není důkazu o tom, že by opak byl pravdou ... Z víru vášně mě vytrh' až Borek, který mi sexy hlasem oznamoval, že právě znesvětil paní Annu. Takovej cucák! Překvapilo mě , že pán hned po kojtu 'de tradá balit asi 14ti leté dítě. To ho však odmítlo a tak 'sme šli volat domů , že přijedem až v pondělí. " Jak máš dlouho ten mobil?" Hrozně mu to trvalo. " Třetí den "... " Jakej máš kód?" " 1 2 3 4 " Nic složitýho. Samozřejmě měl, mamrd, vybitou baterku. Mobil si vždycky něco najde jen aby se z něj prostě nedalo zavolat. A tak 'sme spolu strávili cestu k budce. Co já si všechno vyslech! Jeho říje došla naplnění a teď se potřebovala slovně ventilovat. Vyvolal 'sem se a rychle zpátky. Ráno se pan Borek přiznal, že zůstalo u líbání, ale ať počkám příště.

13.8.2001