Nechal 'sem po sobě bordel a brambory v lednici. Měla totiž na víkend přijet sestra. Objevuje se tak jednou měsíčně a zpravidla tehdy, když já doma nejsem nebo (jako teď), když já právě jedu k ní. Naše cesty se zkrátka míjí a tak si každý jdeme tou svou, tou kterou je nám souzeno se ubírat.
Vystavil 'sem se před kostelem Nanebevzetí Panny Marie a stopoval. Asi po pěti minutách 'sem si vystřih' malej "Lebeda-komplex", což stručně řečeno znamená "volně se vesrat do auta, jenž zastavilo za zcela jiným účelem". To je pak člověku jako by se znovu přetvářel v dítě. Tam 'sem běžel nadšený, zpátky rudý.
Ale jak už to tak bývá, nakonec mě přeci jen něco vzalo. Bílej tranzit.
"My se známe!", řek' 'sem ve dveřích a hned 'sem věděl, s kým mám to potěšeni.
Dívka by se dala shrnout do několika určujících bodů: Taneční, Hořičky, gympl Náchod, koleje. Vim totiž, že po tom, co 'sem s ní v tanečních jako škleban-puboš protančil dva večery (ten třetí si už našla někoho, kdo uměl aspoň trochu tancovat), tak se mi o ní zdálo, vysnil 'sem si s ní svatbu a všechny tanečnice okolo proti ní vypadaly jako vychladlé skopové. Byla z Hořiček, gymplovala v Náchodě - čili chodila do stejný školy s Urbancem a Robou, kteří ji jednou v autobuse poslouchali, jak se diví tomu, že v železničních kolejnicích není elektrický proud. Oba mládenci se mohli umlátit smíchy, už jí to zůstalo, takže když 'sem se pak kamarádům po tanečních chlubil s kým jsem to tancoval, byl 'sem za úplnýho idiota.
Teď však byla už panička, co se vezla vedle svýho páníčka v bílým tranzitu. Bože jak já nesnáším ty snobský rozhovory po letech! Kdo kde je, kdo kde není, kdo kde skončil a koho vyhodili, kdo ... Nevyhnul 'sem se tomu a paní si v tom přímo lebedila. Potom se rozhovor stočil na Bohnitze a na stopování po Evropě - téma, které 'sem kdysi rád vyprávěl.
Mladý pár jel do Hradce, do Baumaxu a tak 'sem se rozhod' jet taky přes Hradec a to MHD, protože žádná lepší možnost, jak se dostat do Kuklen na výpadovku v tý chvíli neexistovala. Stál 'sem tam já a sedm vojáků. Sedm vojáků odjelo a přišla další sedmička. Odjela. Stál 'sem tam hodinu, dvě... Stopoval jsem však intenzívně, plně, harmonicky a s nadšením.
Myslím, že mě nebrali proto, že na mě muselo být znát, že mám hlavu plnou oplzlostí.
I Andrea odjela. Štanglová Andrea, Branná 40, Šumperk odjela.
"Čau, kam jedeš, víš co je novýho, mam státnice... ", chtěl 'sem odvětit něco v tom smyslu, "no a já zase pudu k zápisu!", ale nechal 'sem jí odjet a ponořil se do svého KOSMU IDIA. (KOSMOS IDIOS = soukromý, snový svět, skutečnému chápání uzavřen).
Co dělám? Barmana. Ale jako hobby. "Jel do Prahy dělat barmana a už tam měl bejt. No já teda nevim, ale já muset někde bejt, tak tam toho oplzu nechám stát. A vůbetz bych taky nemoh' dělat barmana a chodit na pivo do Sportu! Sport je takovej snobskej podnik na Velkym náměstí, choděj tam povrchní obdivovači všeho módního, pánové v bílých ponožkách a značkovém sportovním oblečení - zkrátka to ne.
Někde na dálnitzi vytáh' mobil a volal. Když 'sem se ho však zeptal, jestli bych si nemohl poslat zprávu, s vážností sajícího kojence odvětil, že ne. Co naplat! Jsme bytosti poplatné fyletizace!
Lístek s podrobným popisem cesty do kostelu Clown 'sem nechal doma na stole k počteni mouchám , ale pamatoval 'sem si ztěžejní body: Bořivojova ulice, 5kou z Republičky, třetí stanice. S půlhodinovým zpožděním 'sem tedy zapadl do jakéhosi pofidérního klubu v ulici toho knížete a nalezl Petrusch ve společnosti Šárky a pani Ivy. Šárka je Petruschina Brieffreundin. Jinak. Asi před osmi lety spolu dívky fandily Take That, pak se navzájem někam založily, aby se mohly teď po osmi letech vytáhnout, napsat si a sejít se. Abych pravdu řěk', čekal 'sem, že Šárka bude víc "kosmi", víc dívčí a víc pražská. Myslím, že 'sme si spolu za ty tři dny řekli jednou ahoj a 2x měj se. Prostě 'sme se nějak úplně minuli dušema. Zato Petrusch byla ze Šárky úplně paf a neustále mi připomínala, jaká je se Šárkou prdel. No asi je dobře, že mi to připomínala, občas mi to opravdu musela připomenout, ale když to tak vezmu, tak mi to snad ani připomínat nemusela.
Pani Iva se tam asi nějak přimotala, měla jiskrný vočička, malej nosík a celou dobu tam strašně koketovala na celý kolo. To už si však přised, "Pyskatej" Anglán a stal se jejím cílem pysky nepysky.
Napadlo mě kolik má asi Iva sama dohromady pysků a to právě když mluvila ostrým akutem, anebo se o to alespoň snažila. A co já? Já tam seděl a smrděl. Petrusch po mě občas hodila všeříkající pohled vyjadřující politování nad mým outsiderstvím ve společnosti. Měl 'sem toho tam plný zuby a sto chutí nasypat pani Ivě nagaučík chloupků, aby jí štípaly. A byl tam taky takovej veselej kulatej chlapík, kterýho někdo anglicky pozval ven jointa a já už ani nevim jak, ale octnul 'sem se u toho taky. A ty jointy byly dva a nebyly zrovna slabý a výsledkem bylo, že 'sem se neovlád' a vyšpulil se do okna, pod nimž seděla celá nafrntělá společnost a vůbetz 'sem v tom okně dělal nepřístojnosti.
'Eště 'sem slyšel, jak mě Petrusch dole omlouvá, že sem zhulenej. Pak se objevil nějakej Kanaďan, chtěl si povídat a neměl s kym, protože všichni něco vášnivě česky řešili a tak se mě přes celej stůl zničehonic zeptal odkud 'sem. Všichni se na mě otočili a čekali, co z toho tichošlápka, ostudy stolu vypadne.
"I'm from Zlič, it's near Hradec Králové and Hradec Králové it is near Prague". Všichni, kromě Kanaďana, se smáli a já si do polstrovaného gauče spokojeně ulevil. A to bylo taky jediný, co 'sem tam za ty čtyři hodiny řek'. Prd.
Kolem jedenácté se Petrusch jízlivě vyjádřila, že si to tam chce pořádně užít a jestli by mi nevadilo, že bude 'eště spát u Šárky. Přeloženo = s Šárkou super zábava, se mnou umolousaná cesta domů. Vím, že když mi to říkala, měla u toho prsty u nohou vějířovitě roztažené - jako vždycky, když mě chce nasrat.
Matěj se učil na státnitze, byl rozmrzen, otráven a jemně zaváněl peprným a smutným pachem, jako ten, kdo se dlouho učil. A protože Matěj zpovídá příchozí zásadně až u snídaně, vykázal mi pelest a já šel spat. Spal 'sem přesně na tom gauči, na kterém u mě ve sklepě tři dívky na vlastní kůži poznaly, co je to pimpan.
A stejně jako Kubík donutí celou společnost mluvit vytříbeně a spisovně, Matěj mě vždy nakazí mluvou rozvláčnou, vážnou a zajímavou svou nutností pokládat i sebebanálnější zmínku o čemkoli třeba i bezpředmětném za užitečnou v rámci debaty. Bavili 'sme se o kultuře a Ududa byl rád, že si může od učení chvíli oddychnout. Navíc mě nasnídal polívkou LUCKY, kuřecí, což bylo překvapení rána.
Pak mě poslal na vlak a nebyl to zas až tak šťastnej nápad, protože 'sem si na jeho radu nekoupil lístek, protože "vono to jezdí až z Hradce a tady už nikdo nechodí"... no a šel.
Jel 'sem jednu stanitzi z Horní Prdele do Dolní (Horní Počernitze - Hloubětín) a prostě se musel najít snaživej "revizor Českých Drah" a znepříjemnit mi cestu! To 'sem asi hodně vyjímečnej,když tam jedu jednou za uherskej rok a zrovna mě si pán najde. Tato zjevení asi zdaleka nebývají na denním pořádku a častá. Právě proto si myslím, že například andělé se v biblických časech také zjevovali mnohem častěji. Teď aby si člověk setkání s nimi dopředu plánoval!
Z Vysočanské 177ou jely mrtě Páné, takže 'sem se lepkal v davu, jemuž 'sem se za způsobená příkoří zemstil hlubokým prdem LUCKY a stal se tak svému okolí nesnesitelným.
Než 'sme s Petrusch obešli celej Bohnitzkej areál, chvíli to trvalo, ale nic se nevyrovná pocitu, při kterým člověk cítí, že někoho fikaně převez; zkrátka, že mu plůtek přelez.
Tentokrát 'sme si vypomáhali kmeny stromů a paletami a lezlo se celkem fajn. Akorát když 'sem nakouk přes zeď, někdo se mi upřeně díval do tváře pohledem, jaký známe u velkých psů. Museli 'sme proto změnit trasu. Připadali 'sme si jako každoročně, jako blázni, který utíkaj' zpátky do blázince. No ... aspoň já si tak připadal ... vlastně musím říct, že se mi později Petrusch přiznala, že takový pocit vůbetz neměla.
Na hlavním pódiu hráli Priessnitz. "Musím jít - ve dvě mam spicha se Šárkou", řekla Petrusch. To neřekla! Šárka tady bude taky! Jaká žabomyší válka je život a lidské soužití!
Místo pani Šárky však přivedla Havrana s družkou. Havran měl na nožičkách jamiroquejovský botičky z Německa, kde hrál s Themou 11. Jitka v sobě skrývala jakési tajemství, jehož existenci 'sem tušil, avšak jehož podstata mi unikla.
Sundal 'sem si boty a šel 'sem bos. Pani Šárka se mezitim našla, přičápla a už se Petrusch nepustila. Šel 'sem tedy s Havrany bos na Hutku. Havran znal jeho písně zpaměti, jelikož je v dětsví poslouchal z kotoučáku. Břízu však pán stejně nezahrál, takže epičky!
Pak se Havran někam vzdálil a tak 'sme se s Jitkou domluvili, že spolu pojedem na fesťák do Třebíče a bude. Já že pučim stan, vezmu spacák, vařič a tak. "To já si spacák brát nemusim, von mi ho veme Havran!", řekla Jitka a bylo po hehe. A pokud mam použít pleonasmu, bylo po ňuňu.
Tak to prostě chodí. To je prostě zákon: 0 empirických exeplifikacích trancendentálních zákonů platí, že mohou být nahlíženy z jednoho, ačkoli nám neznámého principu jednoty rozmanitostí jako nutné!
Dunaj hrála v tzv. "Dunajský celtě" a tentokrát bylo pódium obráceně než obvykle, což mě trochu vzalo. Havran nás zas nechal ležet s pani Jitusch o samotě. Na to, ať ve čtvrtek přijede na párty, že spolu budeme hrát playstation neskočila a odvětila: "Jó a večer si budem hrát na maminku a na tatínka!", čímž těžce ranila mou geniální naivitu. Petrusch tou dobou už byla zpitá jak vesnickej muzikant. Když 'sem to viděl, cloumal mnou jistý druh nespokojenosti, který je pro západní kulturu typický. Cítil 'sem totiž, že jsem totožný sám se sebou!
Ze Supports Lesbiens 'sme stihli už jenom ocásek jejich repertoáru. "No vono se piáno do zemědělství moc nehodí!", smály se dívky. Byly totiž na Tmavomodrým světě pánů Svěráků za nekřesťanskejch 150 Kč a tato hláška se jim nejvíc líbila. Spíš se líbila Petrusch a Šárce taky. Děvčata spolu také byla v ZOO koukat pakoni na pimpan. Proč ne?
Byl pozdní večer, 26.máj. A Havran, že musí zejtra psát seminárku, a že nikam nejde a pani, že nepučí. Do toho se zjevil Zrůda malej a parta z Borohrádku, Zdeněček a další. A ty už měli v hlavách divokou motanici pojmů, metafyzickou směsici neucelených poznatků a někam je vytrhnout bylo nad naše síly.
"Ale krev není voda a babička se rozmyslila, že pojede" a tak 'sme vyrazili na přecpanou zastávku. Asi za půl hodiny přijela posilová linka a rozhodnutí padlo na klub TROSCA na Praze 1.
Š1i 'sme dolu a koupil 'sem holkám pivo, desetistupňové za fůru peněz. (Ted 'sem si uvědomil, že to zas až tak drahý nebylo, a protože se mi nadsazovat nechtělo, napsal 'sem "fůru").
Pak si sama má prdel řekla, že by si chtěla popovídat s mísou a já vstoupil na nejhorší záchodek ve Skotsku (viz Trainspotting). Prkýnko tam nebylo vůbetz a ten přede mnou měl prdel, která nejspíš trpěla rychlomluvou - myslím, že výstižný je výraz "slovní průjem". Nejvhodnější obuv do té místnosti = gumáky. Ale nechme těch prasáren! Pani za barem si hrála pořád dokola jednu písničku od HOLE. Když Petrusch odešla na hajzlik, je jasné jaké hrobové ticho se mezi mnou a Šárkou rozhostilo. S "ahoj" a "čau" 'sme prostě nevyšli. Šárka si zapálila cigáro do trapného ticha daného pauzou v hudbě. Pak však zas spustily děvčata z HOLE, Petrusch se vrátila a bylo.
Kolem jedenácté se Petrusch jízlivě vyjádřila, že si to tam chce pořádně užít a jestli by mi nevadilo, že bude 'eště spát u Šárky. Přeloženo = se Šárkou je super zábava, se mnou umolousaná cesta k Matějoj.
Vím, že když mi to říkala, měla u toho prsty u nohou vějířovitě roztažené - jako vždycky, když mě chce nasrat. Ráno se. mě Matěj svěřil, že je sice ve škole 17 let, ale že mu nějak nejde se učit. Jestli nemám nějaký recept na to, jak si to líp zapamatovat. Pak se mě vyptával na rozpad římské říše – nebylo mu jasný, jak je možné, že se křesťanství právě v pohanském Římě tak ujalo. Byl 'sem v sedmým nebi a vykládal a vykládal a vykládal. Polívka LUCKY a její vůně zcela přearomatizovala zápach stresu z učení.
"'Sem nervózní jak čokl!", řek' Matěj a bylo to z něj cítit.
V 177ičce jela dívka jako z pohádky. Totiž vypadala úplně jako samička od jezevce. Chytla mě nepopsatelná touha se jí dotknout, což nebyl v té mačkanitzi až zas takový problém. Když 'sem se jí pak dotknul, spokojeně 'sem si mlaskl.
Nesmrtelná Šárka se dnes rozhodla, že poleze s námi. Myslel 'sem, že se dívky včera definitivně rozloučily ... Kdepák!
Dnes, tedy v neděli, měla mít Petrusch date s dívkou on-line jménem Trixínka. Představoval 'sem si ji velice kosmi. Petrusch se s ní seznámila na chatu a na Bohnitzích se měly sejít. Pani ale už v sobotu volala a co, to nikdo.neví, jelikož se před hlukem nedalo nikam utýct. Poslouchal 'sem si Rádio 1 a spolu s dívkami nastoupil anabázi kolem areálu. Asi v půli cesty se k nám přidal pan Jakub. Nebyl zrovna malej a tak 'sme ho mohli použít jako výzvědnou věž. A byl to Patrikovec. Né mluvou, ale tim, s jakou oddanosti se nás chytil, s věrností se nás pak držel, s takovou věrností, jakou známe třeba u velkých psů.
Přelezli 'sme bez větších problémů, akorát Šárka ne a ne skočit přes druhou zeď. "To by chtělo fotku", řek' 'sem koukaje na Šárku. A vona foťák vážně měla. Tak 'sem si je všechny tři na zdi vyfotil.
Tradičně hrála VEGA, což je místní skupina. Mezipavilónová. Ostatně nedali se poslouchat. Pak se šlo na Schmitzra. Ten byl vtipnej asi půl hodiny a pak už zas jako nebyl. Někoho tam seřval, že jestli ho bude točit kamerou, tak že se pán sbalí a odejde. Holky si daly nějakej nechutnej gulášek a byly z něho takové olysalé...
Pak se šlo na Petra Vášu z Těch Syčáků. Holky odešly po pěti minutách pánova "umění" - bylo to takové kakofoní skřehotání a kokrhání. "Nemáš oheň ?" zeptala se mě ošklivá dívka, když viděla, že mám.
Vůbetz na těch Bohnitzích byly ošklivky. Koncem května jako by si všechny ošklivé dívky v Praze a okolí zatrhly v kalendáři barevně Bohnitze, sbalily si batůžek a vyrazily. Byly to celé vaječníkové zástupy.
Lenka Dusilová se prý moc nepředvedla, nemusí - je to přece bohémka! Pan WO-BA-SI-JU Bárta se promenádoval prostorem s blondýnkou z TV3, v sobotu měl velký úspěch i u 4%ní menšiny Bohnitz, především svým veršem "Když se udělá kat do vojáka', ale i jinak.
Když měla hrát úvalská kapela Divokej Bill, objevil se Neggy. "Vítejte v Praze u Úval", uvítal nás a dal nám na fajfku - distributor.
Pak 'sme spatřili Šíšu s Petrou, pozvali 'sme je ochutnat, ale už nebylo. Vono s nima nikdy nebylo o čem, ale teď 'sme na sebe jenom smutně koukali a po pár minutách se stejně nevesele rozloučili. To už byla pani Šárka pryč a bylo na čase balit. Jako každoročně se schylovalo k dešti právě v čas našeho odchodu na stopa.
Petrusch si byla 'eště prohlídnout chlapce z Billa a pravila, že by to chtělo tak dva z nich vyměnit a byli by ideální chlapecká kapela! To už se do davu přimotali taky Zrůdi a pařili si tam. "Určitě se nám přimotaj' na stopu!" obávala se Petrusch. Kdepák - byli 'sme tam v dešti kouzelně sami. Schovávali 'sme se u Mekáče a byly tam holky, co prosily řidiče, jestli by je někam nesvezli. Div, že u toho neklečely! Když jednou jel Páníček do Náchoda, nahoře na Vysokově stopovali nějací dva výrostci. A stopovali tam asi poměrně dlouho, protože když se Páníček asi za tři hodiny z Náchoda vracel, stáli tam 'eště ... no stáli - jeden z nich měl semknuté ruce a klečel! Když se déšť konečně přehnal, stopli 'sme pána a ten nás hodil o pár kilometrů dopředu do deště. Vezl si na střeše něco, co se nápadně podobalo kajaku, nebo nějaké lodi. Bylo to podlouhlé a zabalené v zeleném hadru.
"To máte loď?" optal 'sem se, když už nebylo o čem.
"Cha, cha hi hi ... né to je rogalo!" moh' se umlátit pán.
Mě by to teda asi přišlo vtipný opačně. Kdybych se zeptal, jestli to má rogalo a byla by to obyčejná loď. Pán jel jak s hnojem a mě bylo jasný, že ten vlak o půl devátý z HK nestihnu. Vyhodil nás aspoňže pod mostem. Na konci dálnitze. Po asi dvaceti minutách 'sme začali skákat. To je ověřená frajeřinka. Stopovat a u toho skákat. Je v tom cosi naléhavého.
Zastavil nám škodovkář, jel z Meziplotů a strašně se bál prozradit, kam jede. Já 'sem jen potřeboval vědět, jestli třeba nejede na Jaroměř, že bych třeba po cestě tim směrem chyt' vlak. Kdepák! Neřek' to a neřek'. Rozhovor nám vystačil od konce dálnitze k poděbradský křižovatce a dál už jen - ticho. Byl to náturou podivín, záhadou zůstává, že vůbec zastavil. Vyhodil mě na kuklenský výpadovce a Petrusch si odvez hloub' do Hradce. Strašný to místo!
Ty, co jedou od Prahy nezastaví, protože to maj' ob pruh a od Hradce a Pardubitz 'sou rádi, že jedou a to většinou dali na srozuměnou ksichtem. Hle jak to už tak bývá, nakonec mě přeci jen něco vzalo. Jel rychle, neměl tachometr, jel do Jaroměře - ideál. V Černožitzích 'sme spatřili vlak a já zajásal. Musel mít zpoždění a já toho zneužil. A tak 'sem za sebou měl další z řady Bohnitz. Toto však byly první Bohnitze, na kterých 'sem neviděl ani jedno divadlo, ač jich tam hrálo aspoň padesát, vůbetz 'sem se neopil a přesto nepřestal po celý víkend působit dojmem podmaňující vznešenosti!

28./29.5.2001