Welcome to my truth! Ars apodemica :-)

Dovolte mi, abych se představil, jsem muž co má majetek i vkus:-). Nepociťuji žádnou oddanost, ani odpovědnost, ani nenávist, ani zášť, ani starosti, ani předsudky, ani vášně.

Je mi 25, jsem levičák a jsem věčný student historie. Jsem Čech, jsem Evropan.

Nevěřím v UFO, mimozemský život, nesnáším duchařiny a magie, nečtu science-fiction a detektivky, miluju PetruschÒ a mám rád svýho skoro-bráchu Pankáče.

Tento příběh se odehrál koncem července 2004 a částečně v létě 2006 ve Francii.

Uvěříte-li vyprávění - Vaše věc. V opačném případě to vyjde nastejno. Prosím. Ještě více Vaše věc.

Údiv, pochybování a nejistota je základem filozofie. Vaše věc.

Není to žádné kasání, ale projev subjektivní logiky mé krve.

„Nesejde na tom, co se říká, jde o víru, s jakou  se to říká a pochopení, s nímž je to přijímáno“ Truman Capote

Ztratili jsme se. Dva muži na toulkách bez psa se ztratili. Nahlásil jsem na gendenmarie ztrátu 16-ti letého kluka,  oblečeného ve stylu punk, poznávací znamení - má v uchu tohle, a ukázal jsem na rozkrok. Vzbudil jsem údiv. Zip. Prostě má v uchu zip. Čekal jsem na něj 4 dny, že se snad vrátí. Z internetové kavárny jsem informoval domov, co se stalo, nadělal si dluh 12 euro a chlápek mi sebral pas. Točil jsem se v kruhu St. Tropéz a byl 4 dny na ulici. Potkal jsem dreadaře, vyslechl si mě, dal mi do kapsy tabák a zavolal na své psy: „Ben!“ a oba přiběhli. Ti psi se prostě oba jmenovali stejně. Nic takového mě v životě nenapadlo :-). Popíjel jsem pivo s lidmi z „lesa“, bezdomovci na ústřední lavičce v Tropéz, a přemýšlel, jak se odtud vymotat.

Epiktétos snášel chudobu s klidnou myslí a získal si tím nesmrtelnou slávu. Já však potřeboval vykoupit pas. Na kartě jsem měl asi 250 euro, ale karta byla zmagnetizovaná. Koupil jsem PetruschÒ za 3 eura takovou krávovinku

 na pérku, takovou kočičku s nápisem St. Tropéz, no a abych to objasnil, z druhé strany ta hračka měla magnet. A ten se dostal v přední kapse batohu k mé VISA kartě. Byl jsem sám, 3 dny jsem hledal Pankáče po okolí, byl jsem v St. Maxime na stanici a tam ani nevěděli, že se ztratil. Vrátil jsem se do Tropéz a způsobil na stanici takovej rámus, že si to za klobouček nedali. Řek´ ´sem, že jeho rodiče čekají na jakoukoli zprávu, že gendenmarie dělá úplný h..., a že jestli se mu něco stane, bude z toho mezinárodní škandál. Dál jsem jim ´řek, že je ve městě chlap, co má můj pas, že tam teď ´du, a jestli mi ho nedá, tak že mi doufám dají „muže“. Zabouch´ ´sem dveře a šel rovnou za chlápkem a  on ... on tam nebyl. Místo něj tam byl sympatickej kristusovitej dreadař, kterej mi dal jak můj šachovej počítač, tak pas,  a já na to radostí: „You´re Jesus.“ a on na to: „And you are Mary Chain.“ Byly to ty dny, kdy jsem spával uprostřed kruhovýho objezdu 3 km od města a neustále chodil sem a tam. Bylo to tam, kde ´sme se ztratili. Kde jsme se ztratili sobě a celýmu světu navzájem.

  „Od světa se nedá očekávat nic originálního, nic nového, nic vzrušujícího a nic mimořádného. Nenajdeš příležitost v sobě něco objevit, nezískáš žádnou moudrost, nezažiješ žádnou radost. Všechno je hloupé a přeceněné.“ Joseph Conrad

Několik kruhových objezdů, jednosměrek, zatáček, chvilka nepozornosti a byl pryč. Nebo snad já? Měl ´sem jeho vaření, zbytky jídel a on půlku stanu - tyčky a plachtu. Siamská dvojčata se dají oddělit, ale bolí to. Obě.

Nedovolil ´sem okolnostem, aby mě deprimovaly, měl jsem tendence ho hledat, chránit - vždyť na tom musel být nepochybně hůř než já. Dělal jsem všechno možné i nemožné a nakonec jsem vždycky skončil v lunaparku.

Vedle mého kruhu byl zářící lunapark. Chodil jsem tam v noci čerpat radost, štěstí a pohodu z lidí a dětí. Broukal jsem si lunapark od pardubické Vypsané Fixy a vždy ze mne všechny smutky spadly. Bylo tou dobou, kdy jsem už dověřívával, že se vrátím. Byl jsem mírně opilý, hodně sentimentální, rozněžnělý a zamilovaný do všech okolo a hrnuly se mi slzy do očí. Stejně tak v supermarketu Geant, kam jsem si chodil kupovat vodu za 0, 70 centů, pouštěl jsem si „Invisible man“ od Travis do sluchátek a řval, že mně padaly slzy na kolena. Chyběla mi hudba - ta požíračka duší. Chyběl mi Pankáč, chyběla mi PetruschÒ, chybělo mi doma. Myslel jsem si, že jsem silnější. Silnější ´sem byl až v Paříži. Protože jsem musel.

 Neexistují hranice toho, co může člověk udělat pro druhého. A tak ´sem přised k jednomu klukovi a vyprávěl mu svojí momentální prekérní situaci, kouzlili s mapou, kde všude jsem byl, a že se mi nikdy nic nestalo a nepřihodilo. Kluk flegmouš mi platil piva a nechal mě zavolat domů - 2 dny před tím, než jsem v horách nad St. Tropéz zkolaboval u silnice v příkopě. Našel jsem tam shnilý meruňky v kontejneru, ale potřeboval jsem víc a závislost na tabáku, celková vyčerpanost a subtropický slunce dokonaly dílo. Stezka odvahy byla u konce. A tam mě v serpentýnách nad městem Gogolin našel Tomy s Kathrin. Autem zněl Thom York a já jim usínal cestou a do toho něco žvanil. Dva dny mě kurýrovali ve svým malým bytě s malým chlapečkem Simonem, u jehož kolýbky jsem spal a konejšil ho, když nemohl spát, českými pohádkami.

„Člověk, který neměl nikdy co dočinění s dětmi je duševní mrzák.“ H. Miller

Do Kathrin jsem se okamžitě zamiloval až po uši. Všiml ´sem si, že je krásná. :-) Byla to Venuše, Danaé ve stinném myrtoví. Každý její pohyb měl ušlechtilost vlnky v horském potůčku. Dlouho a dlouho jsme si povídali. Na mobil Kathrin mi z Anglie zavolala PetruschÒ (jakoby něco tušila:-) myl jsem nádobí a ujišťoval a ujišťoval a ujišťoval svou druhou půlku srdce, že je všechno v pořádku. To bylo na dlouhou dobu naposled, co jsem byl šťastný, u dřezu jsem poletoval sem a tam a skutečně věřil svým chlácholivým kecům, že všechno v pořádku bude. No a nebylo. Byl jsem 10 km od Tropéz a vyhlídky nebyly právě růžové. Po dvou dnech ´sem se svěží rozhod´ pokračovat na sever. Kathrin, já a Simon ´sme se vydali na cestu, serpentýny se vlnily jak hadi, všude okolo před pár lety na prach shořelé lesy a 50 euro, co mi půjčila, v kapse. Čerstvý, svěží a plný nadějí, že se ten den dostanu alespoň do Lyonu, stanul ´sem na peáži směr Aix - en - Provance. A tam po půl hodině za tam po půl hodině začaly nad lesy létat vrtulníky sem a tam. Zahlédneš -li vrtulník, většinou si letí svou cestou. Tyhle však pořád kroužily nade mnou a nad lesy okolo - cyklicky rotovaly. Naprosto špatné místo na stopa, byl ´sem tam dvě hodiny, když přímo u mě zastavil ... agent. Bum a bylo to tady. Za autem na kouli člun a jakoby mimochodem chodil v letní košilce s palmami okolo auta. Vyčkával. Dobře tedy. Život je hra. Přišel ´sem k němu a anglicky se ho otázal s cedulkou v ruce, jede - li na Aix. Plynulou angličtinou mi odpověděl že ano a ať se posadím. Hned jak ´sme vyjeli, tak naladil rádio Traffic, kde anglicky zahlásili, že se ztratil 16 – ti letý student z Čech, a že může být na peážích, odpočívadlech a parkovištích. Nehnul ´sem ani brvou. Ale když pak zahráli naší „Should I stay or should I go,“ tak ´sem si pobrukoval. Chlápek byl profík. Ale udělal chybu: Nabíd mi, že mě sveze do Lyonu, ale pak najednou, že má v Avignonu chatu, a že vlastně jede tam. Vůbec ´sem mu neřek´ co chtěl slyšet, a hned ´sem souhlasil s Avignonem, kvůli papežskému paláci. Vzpomínka na učebnici dějepisu 6. třídy. Vyhodil mě v Avignonu - Nord, do města to mohly být 3 km. Ke konci byl dost rozčílenej, protože nezjistil nic, ač pokládal rafinované otázky. Občas lhal, ale špatně lhal. Tak takhle si vyjel pán s lodí.:-)

Možná chtěli, abych zůstal co nejdéle v Provence. Byl jsem snad z něčeho podezřelej? Že sme se rozdělili, aby parťák něco odvezl a já zakryl stopy? A nebo jsem to měl vést já? A kam jsem zmizel na dva dny? Každopádně v Avignonu se mě snažili dva chlápci natočit na kameru a začali se mi postupně ztrácet věci. Epizoda s chlápky a kamerami stojí za zmínku. Seděl jsem na schodech divadla a přede mnou sympatická umělkyně prodávala své obrazy. Najednou vidím, jak se mě někdo mezi obrazy snaží natočit na kameru. Vyběhl jsem mu naproti a povídám mu, že jsou to krásné obrazy, že? Musel si jeden koupit. A to samé se oderálo s chlápkem o pět minut později. Malířka si mnula ruce jak jí to dneska jdou obchody. V Avignonu mi v informačním centru ukradli spacák, okamžik nepozornosti. Asi si mysleli, že je plnej kokainu:-). V Avignonu-Nord mi pak někdo ukradl velký batoh, a zbyl mi jen malý batoh, karimatka a doklady. O tento zbytek se postarala pařížská mafie.

Získal jsem, dostal, obdržel balíček, půjčil si na moment ne(nad)přirozené vlastnosti. Dlužím Vám pravdu. Lidé, kteří lžou jsou celkem vynalézavější, ctižádostivější a úspěšnější, než lidé, kteří nelžou. Nebudu Vám lhát. Nechci Vám lhát, ačkoliv jsem vyzískal nesmírnou moc, nebyla to moc vesmírná. S těmi ignoranty na obloze to ani nehnulo. Snad naštěstí.

 „Svět je jenom řetízkovej kolotoč bez obsluhy.“ F. Topol.

Galaxie, planety a hvězdy tomu jen tiše přihlížely. Vše se odehrálo tam okolo té nejpyšnější, nejkrásnější a nejelegantnější dámy, která na tom našem oválu stojí, té věže, které Jára Cimrman tak rozumně narovnal nohy:-). Jsem přesvědčen, že neexistuje absolutní zlo. Zlo se pouze kumuluje a volně přelévá jako nějaké vakuum. je rozsemeněno všude a zároveň nikde, hranice jsou pevně dány a zapisovány do trestních rejstříků, vrcholem je tedy několikanásobná vražda a v rukou diktátora vyvraždění mas nebo národa (holocaust). Pod tou věží, která v deset bliká jsem zažil balík zla, něco jako dárek na uvítanou. Naopak dobro. Neexistuje hranice toho, co může člověk udělat pro druhého a jsem s Hrabalem přesvědčen, že srdce zlých lidí pouze spí a dáte-li si  práci tu pověstnou perličku na dně vždycky najdete. V Paříži se za mých dnů rozpoutal boj mezi zlem a dobrem na plný pecky. Ale bozi chtějí, abychom byli šťastni a žili v klidu a míru. Čím je však vykoupen klid? Nebudu temnit a naznačím: Máte dvě možnosti, z nichž je jedna špatná a druhá nemožná. Buď jste pod nima a nebo proti nim. Je to jako virová nákaza. Domníval jsem se, že v Americe mafie dofidlala na své strašidelné housličky někdy v třicátých letech s Al Caponem, a že si několik generací drží jih Itálie a Sicílii. Nezaměňovat prosím pojmy gangster a mafie, protože pařížskému podsvětí vládne regulérní mafie, hrdá a svoje. Velmi bohatá, technicky vyspělá a hierarchicky organizovaná + bohužel tiše tolerovaná. Až potkáte v ulicích bourák šedé, černé nebo bílé barvy a číslo auta bude končit 75, tak radši na každém kruhovém objezdu jděte po přechodu, po pravé ruce kruhu, i kdyby jste spěchali do leva rodit. Musíte si kruh po pravé ruce obejít. Tímto jednoduchým gestem naznačíte, že jste s nimi, čili pod nimi a dostanete se k porodu bez potíží :-).

Jednou jsem takhle za bílého dne chodil pořád dokola nesčetnými kruhovými objezdy asi dvě hodiny. Mají totiž dokonalý (ach jak zbožňuji vše dokonalé!) systém hlídek v ulicích a kruhových objezdech. Tuto práci vykonávají i auta starších typů, ale nenechte se zmást, 75 na nich vždy určitě najdete. Jsou to jenom naprosto spolehliví pěšáci. První auto extremní silou šlápne na plyn a druhé za ním jede o něco pomaleji a kontroluje vedlejší ulice. Mezi tím první přijede k semaforu a vyčká příjezdu vlečky. Společně počkají na zelenou, objedou kruh a vystřídá je jiná hlídka. Jednou se mi pozorováním tohoto „přírodního“ jevu podařilo spatřit i 6 aut za sebou:-) Záleží na délce ulice, čili vzdálenosti kruhu od sebe. Nevím kdy byl postaven první kruhový objezd, a jestli měl jeho autor na mysli právě tohle, ale musím přiznat, že kruhové objezdy od srdce nenávidím. Ve Francii byly ostatně vždy kruháči celkem posedlí. Veselé je to, že u křižovatek to platí taky.

  Probudil ´sem se v jakési díře pod schody a cítil, že se něco stane. Celou noc jsem nespal, dojedl zbytek koláče zakoupeného v jihofrancouzském Orange, he, třásl se zimou přivyklý na subtropické pásmo a už tehdy jsem věděl, že mě čeká perný den. V kapse mě hřála jen propadlá jízdenka Orenge - Norinberk. Víte, když má člověk na to, aby se dostal z Paříže - Jih do Paříže - Východ 32 minut času, občas se mu to nepodaří. Teď jsem byl tam, kam mě náhodně zavezlo metro, kde jsem našel úkryt a čekal, že každou chvíli na mě někdo něco vyleje z okna nebo ze sebe :-). Vyrazil jsem směrem k nesmírně dlouhému tunelu. Největšímu neznámu a nebezpečí vstříc tou nejtěžší cestou. Ten tunel podjížděl La Defance a mohl mít něco přes půl druhého kilometru. Auta v něm přímo lítala a já je mněl za zády na extrémně úzkém chodníku. Tehdy jsem cítil smrt tak... tak blízko, ale věděl že se objeví světlo. Věříte ve světlo na konci tunelu? Pak věříte v Boha.

„Když se zoufalý člověk ocitne až na dně objeví se světlo.“ H. Miller

Ten tunel s odporně černým stropem se rozdvojil a já se vydal směrem, kde jsem čekal bližší konec, čili doprava, od jedné části čtvrti La Defance. Vyšel jsem už za svítání. Vyšel jsem ven a srdce mi bušilo. Tam za tunelem smrti jsem totiž poprvé zaznamenal ty zvláštní schopnosti. Zkrátka na každém přechodu mi padala zelená. Sedl jsem si na schody, že si ubalím tabáček, a pozoroval křižovatku. Auta se začala, tehdy v půl páté ráno, zastavovat a nevykazovala další známky pohybu. Egon Bondy se pokusil o naznačení „nesubstančního modelu reality“, v němž jsou si jednotliviny principiálně, co do existence samé, rovnocenné, ale mezi nimiž některé mohou převzít řízení světa do vlastních rukou. Odpovídá to Aristotelovu a Kantovu modelu. Myslím, že i určité nadpřirozené vlastnosti se mohou kumulovat na nějaký čas do jedněch rukou. Moje zelená cesta svítila. Je pravda, že pohled na nechápající řidiče aut byl povznášející :-). Tak jsem vlastní vůlí spustil semafory opět do chodu. Pak už jsem si vybíral, koho nechám projet a koho si pozdržím. A to bylo poprvé, kdy jsem naboural systém. Taky takové ty střídající se reklamy pro bussinesmany na La Defance jsem si libovolně zastavoval a pouštěl. Bylo to celkem zábavné. Čekal jsem na východ slunce a pak nasedl do prvního autobusu směr Paříž střed. Vystoupil jsem kdesi a potkal člověka, který mi dal pár drobáků a telefonní kartu. Tento typ člověka už jsem později nikde nepotkal. Vymizel jako ohrožený druh. Bohužel. Teď se ale rýsoval krásný den nad Seinou.  Noviny ukazovaly obrázek nechápajících politiků, byly tam tváře předních politiků světa, kteří byli vyfoceni ve chíli nechápavého zamyšlení a nad mini velký otazník. Na plakátech v čekárnách bylo vyobrazeno UFO, které vcucává krávu nebo Will Smith jako hrdina filmu „Já robot“. Dojem, který tohle vše ve mně vyvolalo byl ten, že jsem si radši šel koupit něco k jídlu a pití. A to mě ještě 3 eura zbyla. Fenomén jménem Jean Jacques stanul na Polích Elysejských. Karta se hned vybila, takže jsem domů stihl jen vzkázat, že jsem momentálně v Paříži. Tečka - ticho. Prošel jsem kolem Luise Vuittona, kde v březnu, býti vychytralým zlodějem, mohla PetruschÒ mít tisíc euro. Zavzpomínal jsem a přisedl k jakémusi Němci, který hledal v ulicích Paříže inspiraci. Byl dost sešlý, spal po vchodech u schodů - snad nějaký malíř, co šel chudě do světa. Hovořili jsme chvíli o docela lhostejných věcech a pak jsem mu jen řek´, že Jí musím vidět a vyrazil rovně k Triomphe Etoile. Šel jsem si tak konsekventně za svým cílem, že přede mnou lidi uhýbali a sami se rozprchávali do stran. Tehdy jsem také (chyba lávky) poprvé obešel kruh doleva, což byl paradox a nabourání systému starých mafiánských zvyků. Prostě mi padla zelená, i když jsem šel... tam, kam mi má politická orientace velela :-). A já šel poměrně rychle, nezadržitelně, antony kolem mě projížděly v údivu, co jim to tam chodí městem za teroristu s Che Guevarou na triku. Za jediným cílem. Nic mi nestálo v cestě a semafory na avenue George V. mě podporovaly a dávali mi zelenou. Tím jediným cílem bylo dostat se k ní. Ve finále jsem stanul na kanále naprosto souměrně pod středem věže, zastavil se (dav se rozestoupil) a já hodil co nejvýše do vzduchu 2 eura o))). U nás tomu říkáme happening, performance. Fenomén J. J. tím chtěl vyjádřit invenci o třech bodech.

a) kde je střed světa,

b) svůj vztah k  penězům,

c) že svět je nekonečně dvě,  

d) nic (se neděje, čili važme si toho, že se nic neděje).

Poté jsem odešel na trávník, kde mě točil nespočet kamer a policie zcela vyklidila prostranství mezi nohama Eiffelovky a čekala co bude následovat. Byl jsem ostře sledován, ostřeji než Hrabalovy vlaky :-). A já? Já si sednul na trávník a balil si tabáček. Někteří tleskali, někteří si mě fotili, jiní se smáli. Předvedl jsem veliké nic, uchichtnul jsem se svému zachechtání a mým tělem projížděly vlny blaha, protože jsem si prohlížel Jí, její ladné tvary a eleganci jenom jí vrozenou. A myslel jsem na PetruschÒ, na křivky jejího těla a tak podobně. Vždyť tady jsme odháněli před 4 měsíci společně pouliční prodavače malých Eiffelovek za euro, tady jsme prožili společné čtyřdenní štěstí a bylo nám všechno tak nějak jedno. Následně mě nenapadlo nic nižšího, než si prostě jít umýt nohy do Seiny :-). Zvláštní bylo, že když jsem namočil do řeky obě nohy, voda začala stoupat. Sedl jsem si tedy o dva schody výš, ale voda vystoupila také výš. Tak jsem vystoupil o další a další schody výš. A voda mě následovala. Lidé okolo byli fascinovaní. Stála tam na nábřeží řada autobusů z celé Evropy a foťáky cvakaly o závod. Rychle jsem se obul a kráčel si to někam do centra. Auta troubila, opraváři semaforů se potili a já se snažil „přejít“ (= pasivum) jednu starou babku přes přechod. Naznačoval jsem jí, že teď má zelenou, že teď může jít. Beznadějně. Bylo to tím, že na jedné straně ulice byla pro chodce zelená a na druhé červená. A babička stála bezmocně na ostrůvku, nevěřila vlastním očím a pořád se křižovala. Zastavil jsem dopravu, „spustil“ jsem na hlavním semaforu červenou a chodcům „dal“ zelenou a babku popad´ za ruku a konečně převedl.

Tady je na místě malý exkurz do dnů minulých.

Když jsem zaspal ve vlaku v Orange a Lyonu mě museli probudit jakýmsi poplašným zvonkem :-) vypadl jsem na perón a uvědomil jsem si vtipnou věc. Davy mladých levicově orientovaných týpků a dívek oblehly hlavní nádraží a jak i okamžitě došlo, jely jediným směrem - na Jih. Zbožňuju kontrasty. Jeli do Avignonu. A proč? Protože tam probíhal odvěký festival, na kterým se večer před tím rozpoutala divoká levičácká revoluce. Vedl jí jakýsi nebojácný prorok, jehož drzost byla místy až mystická. Měl Che Guevaru na tričku, vyvolával antiglobalizační hesla, brojil proti policejnímu státu, vyzíval ke společnému boji za legalizaci marihuany v celé EU. A vrcholem bylo, když se obrátil směrem k papežskéu paláci a položil otázku, kde je papež, jestli spí, nebo co, a že s politikou v EU je to jako s avignonským mostem, všechny sliby jenom tak napůl. Právě v dalekosáhlém myšlenkovém dosahu slov, pronesených se stručností až lapidární je mobilizující účinek levicových hesel. Byl jsem u toho. Byl jsem tam. Byl ´sem to já :-).

No dobře. Klukovina. Prudce a ohnivě jsem kázal tak vroucímu kotli mladých lidí (čelem k masám :-)) z celého světa (vezl mě tam stopem Novozélanďan!), že to asi muselo být tím výborným francouzským vin rouge... ou, jak dobrým francouzským vin rouge, ačkoliv pouze vin ordinaire, že to bylo hned. Jako Lenin jsem elektrizoval dav. K tomu nějaký Belgičan hrál na kytaru Velvet Underground, kde mě v refrénu celý náměstí vyzývalo „do it again“. Sám jsem ho oslovil, jestli zná něco od Lou Reeda a on to takhle trefil. Přenocoval jsem uprostřed náměstí a věrní u mně drželi hlídky. Teď jsem však jel na sever, nádraží v Lyonu bylo obklíčeno policisty a já se tak trochu zastyděl :-). Mým posvátným a jediným cílem bylo dostat se domů, nápis na papežském paláci jsem vůbec nepochopil a nápis na divadle „kde je východ“ (myšleno světová strana), má sice hluboký filozofický podtext a dalo by se o něm při beaujelaus dlouho polemizovat, ale mě spíš zaujal v tom smyslu jako „kudy odsud“ a ve smyslu světové strany: „Potřebuju se dostat k nám zpátky na východ od vás, děkuji...“. Nebylo mi přáno. Nad mou hlavou se mi zavěsila „závist bohů“ a „dějinná Nemesis“ za nadlidské vybočení z lidské dráhy.

To jsem natvrdo pocítil, když se nad Paříž snesl soumrak a nastala jedna z nejzlejších nocí mého života. Msta dějinné Nemesis pak nastala čtvrtou pařížskou noc, kdy mě neznámé síly zavály o dva roky dopředu. Celý život studujete dějiny a pak se dostanete do budoucna. Právě Vy! Právě Vy? Ne, bohužel já. Toulal jsem se chudě Paříží, tak jako Henry Miller a hluboce se ukláněl těm jménům a v ulici Anatola France jsem smekl pomyslný klobouk a zhluboka se poklonil. Jednou jsem definoval svět jako nekonečné dvě. Jsme. Tečka. Ale je to také část dvojice jsme - nejsme. Když jsem pak v jedné budce zvedl sluchátko a snažil se dovolat domů na účet volaného, přísný hlas mi tam oznámil, že pro volání do USA mám stiskout jedničku a pro volání do Číny dvojku. třetí možnost nebyla. Zkoušel jsem to znovu a znovu a pořád se mi ozývalo to samé. Začal jsem pozvolna věřit v „to“ třetí. Ovšem „to“ třetí asi spalo, protože tu noc pro mě nepracoval ani ten nejposlednější z bohů. Octl jsem se uprostřed chladných sil. Asi to tak muselo být. Osud tomu tak chtěl, že jsem vystoupil z metra a padl rovnou do jámy lvové. Byl jsem za Trocaderem, přímo v líhni mafie. Sedl jsem si do jednoho vchodu, protože kam jsem se hnul, tam byly pěší hlídky. Byl jsem v pasti. V dokonalé pasti. Game over. Jak jsem tam seděl, chlápci z Trocadera na mě udělali něco jako hon, jen liška neutíkala a všechno si vytrpěla. K mé pozici se začali velmi pomalu a vláčně přibližovat. Rozehráli přímo koncert zvuků, pravděpodobně pouštěných z disků v autorádiích. Zvuk podříznutí krku, chrastění řetězů, šustění pytlů, broušení nože, motorová pila atd. Ty zvuky šly z obou stran a přibližovaly se. Do toho se přede mnou zavírala okna a občas naproti prošel člověk, který někde v domech zmizel a nenávratně zabouchl dveře. Do toho občas projelo okolo auto, u mě zpomalilo a pak prudce šláplo na plyn. Říkal jsem si: „Stejně se plácáš ve svém nikam nesměřujícím životě, už ses pobavil, zažil jsi velikou lásku, velké přátelství, zemřeš jako Jim Morisson v Paříži.“ A smál jsem se myšlence, že jsem vlastně mrtvola, ale pořád mi nemohlo dojít, že už teď. Teď a tady. Mozek mi drtily zvuky a usim přiznat, že mě taky v nemalé, ehm, míře drtil strach. A to ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že už nikdy neuvidím PetruschÒ se smát. To mě drželo na zemi, zbytek mi byl už jedno.

Objasňující exkurz. Taky ´sem myslel na Pankáče, mýho parťáka, kterýho už asi nespatřím. Váleli jsme se jedenáct nekonečně krásných dnů v zátoce St. Tropéz a připadali si jako mladí bozi. Náš stan byl obklopen dívkami a mi prožívali extázi, neboť jsme dosáhli ráje. Skutečného cíle naší cesty, která se táhla Rakouskem, Slovinskem a Itálií až tam, kde azur moře splývá s modří oblohy. Pankáčovi bylo 16 a vlastním prstem do nebe se dostal na 36 stopů až do ráje. Magických 11 dní v Nostradamově kraji v nás obou zanechalo hluboké stopy. Ve skutečnosti jsme mohli být v ráji ještě déle, rozhodli jsme se ho ale opustit, protože tam bylo až příliš pěkně a nám až moc dobře.

"Vypadá to možná jako nepravděpodobný důvod, ale člověk by neměl zapomínat, že ráj je vždy mnohem chudší na zážitky, než očistec a peklo. Nebyli jsme stvořeni stanout v tomto světě v ráji, jsme víc doma v pekle, které jsme si vytvořili, nebo které je nám souzeno.“                                                                            Henry Miller

Deus lo volt (Bůh to tak chce). A pak jsme se vzájemně ztratili. Asi to tak mělo být. Tak na něj a na další postavy mého života jsem vzpomínal. Vzpomněl jsem Milana Kunderu, kterého jsem nestihl v jižní Francii navštívit, jeho Žert, na pohádku S čerty nejsou žerty :-) a v co vlastně věřím. Co bude vlastně pak? V ráji jsem byl a peklo už mi ťukalo na ušní bubínky. Byl jsem mrtvý a obával jsem se, že jsem tomu uvěřil. Ale existuje hmota a antihmota. A existuje víra a antivíra. Když je vaše víra v něco silnější než antivíra vašeho odpůrce, zvítězíte. A já věřil v PetruschÒ a na setkání s ní, ať už tady nebo tam. Srdce mi tlouklo jako buben, pomalý a tichý buben. Miloval jsem.

„Láska se rodí náhle a žije věčně. Je-li energie nezničitelná, co teprve láska? Láska a energie tu vždycky byly a vždycky budou. Nejspíš je to v zásadě jedno a totéž... smrt je vždy pouze fiktivní, smrt je jen takové zavření dveří.“ Henry Miller

Byl jsem připraven na smrt. Když si pro mě tři chlapíci přišli, nechal jsem na místě všechny svoje věci a asi půl vteřiny věčnosti před jejich příchodem mě napadlo vzít si pas do kapsy. Neřekli nic, jen mi naznačili, abych šel s nimi. Zvuky ustaly. Došli jsme mlčky na široký bulvár, kde jsem si sednul na obrubník a čekal, co bude dál. A pak se rozpoutalo divoké peklo, ples upírů, noční rej démonů Paříže, něco, co asi obyčejný smrtelník nezažije, a hlavně nepřežije. Abattoir hippophagique, rituál smrti. Knock, knock, knockin´ on heaven´s door. Napravo ode mě byl semafor a nalevo kruhový objezd. A tam zprava přijížděla kolona těch nejkrásnějších aut a motorek, jejich kočí byli muži ostrých rysů a jejich dívky překrásné platinové blondýnky. Zastavili na červenou až brzdy kvílely a pak prudce šlápli na plyn, objeli kruh, a zastavili u mně. Někteří po mafiánsku práskli dveřmi a otevřeli demonstrativně kufr, zašustili pytli, něco na mně plivli - nějakou sprostou nadávku a pak jeli dál. Přímo u nosu mi zastavovali taxíky s číslem 75 na konci značky a zase nasupeně odjížděli. Každé auto se však objevilo jen jednou. Módní přehlídka pařížského podsvětí. Já se jen klepal zimou, příchuť smrti v ústech. A čekal na coup de grace. Byla to situace in extremis.

„Strach ve dne je rozumný. Strach v noci nezná hranic.“ Remarque

Každý jeden z nich si mohl vystřelit, nebo přistoupit a vrazit mi nůž do zad. Ne - to není jejich styl. Něco přes 500 aut projelo kolem do svítání. Hleděl jsem na to jako umírající ovčácký pes. A když se objevil úsvit, projel okolo mně muž v růžovém kabrioletu, téměř bez vlasů a s ptačíma očkama. Když zmizel on, zvedl jsem se, počítám po pěti hodinách a šel pryč. Pařížská mafie mě nechala žít. Dodnes k sobě chováme respekt, jak vysvětlím později. Vymotat se z té čtvrti však nebylo nic jednoduchého. Hlídky mě nenechali odpočinout ani na okamžik a na každém kruhovém objezdu musíte doprava, takže jsem se asi půl třetí hodiny motal pořád v kruhu. Úplně jsem si oddělal nohy a měl je do krve sedřené. Když jsem konečně našel vchod do metra, byl ze mě vieux.

“Mladí jsme pouze potud, dokud si přejeme být staršími“.

Přál jsem si být mladší,ale byl ze mě vieux.   Vážně, chodil jsem tak pomalu, že mi ujížděl jeden vlak za druhým. Pak se za oknem mihnul St. Lazare a já se tomu pousmál. Nestíhal jsem přestupovat. Byl jsem na hranici kolapsu. Stres z noci, hlad, žízeň a bolest mi byli za svědky. Ale co, od Zenóna jsem se naučil klidně snášet nevyhnutelná zla. A opět se ozvaly síly unaveného mozku. Naboural jsem systém metra. Prostě kam jsem si sedl, to metro nejelo. Než jsem stačil obejít horem kolejnici, abych teda jel na druhou stranu, při mé pomalé chůzi bylo metro fuč. Bylo to taky tou dobou, kdy někdo pustil do větracího systému zřejmě psí sekret a celým metrem se nesl dézagréable puch, který pronikl do vagónu, kde já seděl a pak, když se metro konečně rozjelo a dovezlo puch o stanici dál, lidé z mého vagonu hromadně utíkali, protože si mysleli, že jsem to já. Připadal jsem si jako jezdící hovno. Celou záležitost se zápachem v metru jsem dodnes nepochopil, takže jí tady nechci rozvádět.Assez!

Každopádně systém metra tragicky zklamal. Vlak, kde jsem „smrděl“ já a pár cizinců projel několika dávno zrušenými zastávkami, kde byly prkny zabedněny vchody a člověk se nemohl zbavit dojmu, že ho zase někam vezou. Když jsme však po asi 10 - 15 minutách tmy vyjeli ve stanici, která měla naprosto secesní výzdobu a reklamy ve stylu alá Mucha, pár k smrti bledých cizinců rychle vystoupilo ... hm ... kdo ví, kam se dostali (!?). Plánek stanic nad dveřmi dávno neodpovídal skutečnosti, která se míhala za okny. Byl jsem ve vlaku sám, kdo ví kde a vlak zavřel dveře. Past? Ale ne. Courage! Malá projížďka časoprostorem. Metro se rozjelo šílenou rychlostí, občas se zhasla světla, bylo v něm hrozné horko a tunel nebral konců. Věčnost. 15 - 25 minut jen tma. Konečně metro vyjelo na povrch a já pod sebou viděl vymlácené výlohy, vyrvané dlažební kostky v ulicích, vyhořelé vraky aut, ale jen na okamžik. Pak jsem vjel do stanice a rychle vystoupil. Pršelo, a já zamával na první taxík, který jel okolo. Bylo mi jasné, že se metrem na českou ambasádu nedostanu. Taxikář byl cholerik a neustále se ptal, jestli věřím v Krista. Nemoh´ tu ulici najít, motal se pořád dokola, francouzsky klel a vyhrožoval mi, že mě odveze někam, kde mě zavřou, až zčernám. Pořád opakoval, že to ti Španělé dokázali a na červenou se hrabal v novinách, kde to ti Španělé vyhráli. Byl mi srdečně jedno. Nakonec jsme to našli. Bylo přesně 9 hodin a taxametr naměřil 30 euro. Vyskočil jak čertík z auta a zazvonil na zvonek. Ozvali se rackové. Já myslel, že mě povezou! Začal mi nadávat a vyhrožovat vězením, když se objevila jakási žena a řekla něco v tom smyslu: „Proč tom chudákovi nadáváte?“ A on jí odpověděl něco v tom smyslu, že už 75 minut, jen ať se  sama podívá, jezdí Paříží a hledá tenhle konzulát, a pokračoval by dál v nadávkách, kdybych ho nepřerušil a neřekl to magické: „seventy five“. On i ona se zarazili a já, kterýmu došlo, že mám tu čest s konzulkou jsem česky dodal: „sedmdesátpět." To platilo na oba. Ona vytáhla prkenici a bez řečí drožku vyplatila.

„Pane Bože, to jste Vy, jak jste volal z Orange?“

„Tak tady mě máte!“

„Prosím Vás, pojďte rychle dovnitř, kde jste spal?“

„Nespal jsem. Chodil jsem po Trocadéru.“...

„Bože můj, pojďte rychle, já Vám něco uvařím.“

Le bel anjourd´hui!

Ta žena jejíž příjmení má co dělat s malým ušatým lesním zvířátkem co skáče, byla pro mě zjevením.

Proběhla mezi námi zvláštní vlna porozumění a lidskosti. Ta žena měla vulkanický temperament. Dala mi cigarety a odešla dělat palačinky. Osaměl jsme na nádvoří budovy. Velmi zvláštní je ten český konzulát v Paříži. Netušil jsme proč jsou všechny nápisy ve španělštině a pak teprve v češtině. Co jsem však tušil bylo, že jakmile za sebou paní Z. zavřela mříž do hořejších pater, octl jsem se v dokonalém vězení. Sedl jsem si na schody vedoucí na nádvoříčko a zapálil si. Nade mnou poměrně velká kamera zabírala celý prostor. Po levici byl na zdi jakýsi levičácký výjev. Takové rudé kostky zakončené hlavou ne nepodobnou Guevarovi. Upozorňuji, že když jsem se tam za dva dny vrátil pro provizorní pas, nápisy ve španělštině zmizely a levičácký výjev byl i na pravé stěně směrem od kamery! To mě dostalo. Velká vrata mi nedávala šanci k úniku a jediný výhled byl skrze okna kanceláře vlevo od vrat ovšem matným sklem. Viděli jste stín auta dírou pode vraty, ale sklo ho obrazilo s určitým zpožděním. Celé nádvoří bylo uměle klimatizováno a ozvučeno. Prostě bylo slyšet racky, mňoukání kočky, vanutí větru, který vůbec nefoukal a tak podobně. Bylo tam neuvěřitelně příjemně.

„Kanárek je bezpečný ve své kleci. Ale kdo by chtěl být bezpečný v kleci?“                                                                                                 Remarque

K prozkoumání lákaly graciózní točité schody až kamsi ke střeše v levém rohu od kamery. Odsunul jsem popelnice a k velice příjemným zvukům, které jsem výše popsal přibyl ještě zvuk nádobí (kuchyňské zvuky). I ty však byly pouštěny do skrytých reproduktorů, protože nevycházely z žádného konkrétního okna a byly slyšet se stejnou intenzitou v každém poschodí točitých schodů. V prvním patře jsem spatřil jakési studio s různou, snad nahrávací technikou. Tam by se španělský revolucionář - vězeň měl jako v ráji. Zaujala mě socha, která vévodila místnosti. Nevím, snad byla vydlabána ze dřeva. Vím jen, že byla poměrně dost odporná. Nohy s malými chodidly, tlusté břicho, z kterého hřezla jakási čerň a místo hlavy mísa. Tak se mi na okamžik nastavilo zrcadlo. Až ´sem se sebe lek´.:-) Paní Z., pak, když jsem vyndal svoje zničené a zkrvavené nohy z bot, utrousila něco jako:“Ty nohy!“ a já hned věděl o čem je řeč. Hořejší balkón jsem si vychutnal nejvíc. Lehl jsem si na záda a koukal na podivné věci, které byly po střechách. To aby měl revolucionář - filozof o čem přemýšlet. Bylo tam tak příjemně, že jsem se nechal v tom umělém světě ukolébat. Svrchu koukat na kameru, která byla kdesi hluboko pode mnou, poslouchat racky a kočky a před sebou široký pracovní stůl. Nemohl jsem se ubránit pocitu kunderovské nesmrtelnosti. Počítám tak 3 roky staré dílo geniálního architekta. Na zdi galerie (viděna až o 2 dny později) byl seznam „skutečných“ českých autorů: důmyslně promyšlený vtip. Začínalo to snad Eliášem přes úplně nesmyslně smyšlené autory a končilo to slovem Žert. Tak to se mi opravdu moc moc líbilo!

Paní Z. mi udělala výborné palačinky a uvařila čaj. Uvnitř na jedné přepážce byl nápis:“vydávání důchodů“, což mě trochu zmátlo. Připadalo mi, že tam Z. žije sama jako ve strašidelném zámku. I kroky ze schodů byly pouštěny z reproduktorů. Jen bouchání mříže bylo opravdové. Dokonce na mě byl vyzkoušen zvuk do sklepa odcházejících kroků a hlasů, přesně tak jako by jste umírali a slyšeli jste vzdalovat své blízké. Ať žije technika! Dobře by se mi tam dožívalo!:-) Nepředpokládám, že se tohle někdy objasní a nemám ambice ani jakýkoli úmysl házet špínu na český konzulát. Jsou budovy a jsou lidé v nich. Paní Z. bych z fleku prohlásil za světici, protože její pomoc byla na místě - okamžitá, bezprostřední a tak něžná. Jak se mi něžně snažila vysvětlit, kudy se dostanu na autobus v černobílé mapě metra.:-) S jakou něhou mi donesla náplasti na mé zkrvavené nohy. Dokonce mi doporučila jednu levnou ubytovnu na autobusovém nádraží. Necítil jsem z ní chladnou byrokratickou úřednici v kafkovském slova smyslu, ale ustaranou dámu, co tomu klukovi chtěla pomoci, co to šlo. A ač se to nesmí, řekla mi, že by mě nechala na konzulátu v křesle vyspat, kdybych v městě pohořel. A já pohořel. Ale neshořel!

 Tedy je na místě poznamenat, že stačilo málo a já tu noc krutě uhořel, nebo alespoň způsobil požár, jak bylo pečlivě naplánováno a připraveno. Nezbývalo mi, než se s v alobalu zabalenými palačinkami vydat opět do džungle. U kostela na rohu hrála kapela jazz a vyzývala mě (osobně její zpěvák), že budou hrát i večer společně s kapelou St. Jean. Tato informace na mě byla příliš a tak jsem zaplul do metra, které mě zavezlo kamsi do centra a v celku nedělalo problémy.:-) Metro ne, ale lidé dobré vůle se poněkud tiskli k sobě. Do vagónu vždy vtrhli nějací grázlové v kožených bundách, pokřikovali na sebe a chovali se neurvale a roztahovačně. Výsledný dojem: Zlo zvítězilo.

„Pravda neustále vítězí, ale lháři už dávno vyhráli.“ P. Fiala

 Rozpoutal se enantiodromos, tedy proces, kdy se jedna věc proměňuje ve svou protivu (láska v nenávist, dobro ve zlo, atd.) Vyrazil jsem na široký bulvár a všude se rabovalo a kradlo. Nemohl jsem věřit svým očím. Rozbité výlohy, všude střepy a nepořádek a chlapíci v kožených bundách kradli po krabicích kde to jen šlo a nakládali zboží do připravených tranzitů. Některé krámy však zůstaly zcela neporušeny. Usoudil jsem, že je vlastní ještě zlejší lidé na které byli zlodějíčci krátcí. Brakovalo a kradlo se hlava nehlava. Vzbudilo to ve mě veliký vztek. Zastavil jsem dopravu v obou směrech až nastalo ticho. Sednul si k jednomu z krámků ke stolku na židli, prudce postavil druhou židli naproti sobě a zařval:“Where are you? C´mon sit down to me...“ Tehdy jsem se přesvědčil, že absolutní zlo není. Prudce jsem kopnul do židle a řek´: „You are nothing!!!“ Sklidil jsem potlesk, auta troubila, já je pustil a ozvala se první policejní houkačka. Bylo jen vidět jak pachatelé rychle startují své tranzity a mizí - jako hmyz. Ti, co nesli krabice v podpaží, rychle zmizeli do metra. Chlapi v kožených bundách a vyloženě kriminální živly na první pohled, vyklízeli pozice. Byl den a včerejší vítězství na Trocaderu, které se zřejmě rychle rozneslo bylo zas na nule. Zavládl pořádek. Nějací černoši mi gratulovali, měl jsem skutečně radost z vykonaného díla. Poučený anarchista? Možná. Asi ne. Protože vzápětí v ulici k řece, tam na malém náměstíčku, jemuž vévodil zavřený obchod s tabákem, jsem vyvolal malou revoluci. „Do it again“ zpívají Velvet Underground, to co jsme donekonečna pěli v Avignonu mi teď vyvstalo na mysli. Byla se mnou parta černochů a já se posadil před ten zavřený tabák a kontroloval kruhový objezd přede mnou. Na něm se brzy objevila policie, černoši v autě jezdili kolem dokola a čekali; a samozřejmě mafie. Doprava se brzy ucpala, jen v kruhu si to proháněl růžový kabriolet s (asi) kmotrem za volantem. Pak i ten zastavil, protože doprava vážně zamrzla a nemohla se hnout. Všichni čekali, co ten bosý kluk s Che Guevarou na triku asi řekne. A já zařval: „Hash is the best doctor. Has anybody a paper? In KFC they have not a paper. But I wanna smoke!“ a zabouchal ´sem na žaluzie dveří zavřeného tabáku. Zbudil jsem obrovský rozruch, policie spustila houkačku a doprava se rozjela. Ještě předtím jsem však zařval: „Trocaderooooo.“ Řekl jsem nic a všechno. Tak comme Va. Předtím jsem zabrousil do nadnárodního globálního KFC, dal jim euro, abych mohl na záchod a nebyl tam papír. Klukovina. Ale všechny jsem dokonale zmátl a vydal se ulicí nahoru. A vykonal demonstraci absurdity. Mafie mě svým typickým způsobem následovala. A já s ní schválně obešel několik kruhových objezdů a oni mě měli honit, ale nakonec to vypadalo, že je vlastně vedu. Pěšáci v ulicích byli tak zmateni, že nevěděli jestli jsem s nimi nebo proti nim. Takhle jsem vlastně veřejně demonstroval nesmyslnost celého systému, když jsem se octl opět u výchozího kruhu a celý okruh čtvrtí si dal znovu. Taky se mi mezitím podařilo zapadnout do internetové kavárny a poslat SMS domů. Venku však už práskala auta a tak ´sem si dal ještě pár kruhů. Vicious circles. Na jeden koš cestou jsem položil podivný igelitový balíček a šel dál. Po čtvrt hodině, kdy už okolo kroužila policie, která podivný předmět zaznamenala, sem se u koše objevil zas, vzal ho, rozbalil a zakousl se do výborných palačinek paní Z.:-) Nakonec jsem zmizel v metru. Jelo neskutečně rychle a vyplivlo mě ve velice krásné čtvrti, snad jsem tam mohl zůstat a prožít nějaké ty „tiché dny v Clichy“, jako Henry Miller. Boty, které se rozpadaly jsem již předtím zahodil a zjistil, že ač mi nohy krvácí, můžu běhat. Nějací Angličané vylezli z metra a strašně se divili za jak krátkou dobu ujeli takový kus cesty. Já se jim nedivil. A tam jsem spatřil ten plakát. Byli na něm lidé podobni českým hercům (např. Bartoška), zpěvákům (Bílá) pod sebou a úplně dole byl Lou Reed a měl dlaně u sebe jakoby říkal: „Teď už jdi spát.“ Civěl jsem na ten plakát a prohlíd´ si ho zblízka a dumal jaký by moh´ asi náznak mít. Je čas spát.

„Kde jsou sny ve dne? Možná, že spí. Třeba visí jako netopýři ve velkých podzemních jeskyních nebo čekají na noc jako mladé sovy v hlubokých dutinách stromů.“ Remarque

Ale kde a jak, když mi mafie na noc chystala další příjemný bonbónek. Předbíhám. Antický člověk neznal pojem „budoucnost,“ tento pojem je datován až z židovskokřesťanských tradic. Stejně jako inferi (lat. = peklo) znamenalo v původním slova smyslu „ti dole.“ Teprve svatí Otcové (sv. Augustin, Jan Christostomos) ustálili myšlenku, že tam Kristus sestoupil, aby osvobodil duše velkých lidí (Abrahám, Sokratés, Aristoteles) před křtem. Jsem přesvědčen, že peklo není a pokud je, tak je na zemi. Kristovým sestoupením do pekel se nikdo nezajímal, nikde nebylo uváděno, což je minimálně divné. Tam v Paříži se kosmologie, filozofická antropologie, přirozená theologie a ontologie, tedy metafyzika zcela propletla. Zvláštní. Ostatně už Kant rozvrátiv metafyziku, přešel k axiologii. Věřím v inteligibilní jsoucno, a abych se nějak nedotkl lidských svobod nevím to, co vím. Zavěsil jsem oči, jimiž jsem prohlédl do závoje a při své slepé prozíravosti se nechám dávat překvapovat, tím co jsem předvídal. A co ten dlouholetý spor, který vedli svatí Otcové o to, jestli Adam a Eva měli pupek?:-) Teologie pojednává s nejdůkladnější přesností o tom, co přesně poznat nejde.

 Překonal jsem svou bolest, protože když bolest klesne pod hranici snesitelnosti, prožije se rozkoš. Pozvolna jsem zvyšoval rychlost, až jsem začal běžet. Běžel jsem rychleji a rychleji, až jsem předběhl tradiční mafiánské double - hlídky. Byl jsem rychlejší než smrt :-). Běhal jsem bos závratnou rychlostí ulicemi Paříže odnikud nikam a zažíval pravou extázi. „Proč o životě přemýšlíš, místo abys ho žil?“ řek´ ´sem si, když jsem proběh´ kolem nestíhajícího mafiosa, který sotva stihl prásknout dveřmi, namířil na něj prsty a řekl: „Prásk!“ Viděl jsem ještě, jak sahá po opravdové malorážce, ale to už jsem byl tak daleko od něj, že jsem se mohl dosyta vydýchat a vysmát se na celé kolo. Omládl jsem o padesát let :-), usmíval se na holky a pařížské terrasse se smály se mnou. Chtěl jsem spatřit uličky Montparnasse, kde vysedával Trockij, Chagal a snad i Villon a vůbec jsem začal najednou vnímat teplý pařížský večer řekněme z hlediska tuctového člena zájezdu od někud z Ameriky. Tu romanci, tu krásu. Přeběhl jsem Seinu a octl se uprostřed dost nehezky vypadajících budov, obřích černých hotelů, připomínalo to svou gigantností ten hnusný Montmartre. Cítil jsem kafkovské „Verfremdung“ až do morku kosti. Tak velká prostranství, tak gigantické hotely v černém hávu. A samozřejmě tma. Měl jsem na sobě kraťasy, tričko s Guevarou, na krku taky Cheho (dárek od Pankáče z italského Caorle) a v kapse malou eiffelovku, kterou jsem zakoupil od černocha pod věží den před tím, protože měl v očích něco tak naléhavého, že jsem mu to euro nějak musel dát. Ta věžička na kroužku mi zachránila krk.

 Stanul jsem na zastávce kdesi, snad na jihozápadě Paříže. Nevěděl jsem, že jsem padl do dokonale nastražené pasti. Byl jsem asi v blízkosti nějakého boha, že jsem vyvázl. Nechci se v tom nějak zvlášť šťourat, protože to bylo opravdu odporné. Bylo to něco tak ohavného, že se mi tomu dodnes nechce věřit. Ta čtvrť už na mě čekala, policie byla připravena. Nechápu jak, nevím proč. Před špinavou bytovkou stála láhev, která zapáchala. Měl jsem žízeň, ale moje vrozená opatrnost mi hlásila, že je něco ve vzduchu. Vždycky jsem měl rád „Air“ , francouzskou kapelu, teď se však ten jejich vzduch ani nedalo dýchat :-). A jestli je odvaha následek nerozvážnosti, pak jsem srab.Hnusný zápach všude okolo. Nějaká těkavá kapalina, páchlo to tam spáleným lidským masem. Chtěl jsem se ukrýt v té bytovce, ale rozsvícené otevřené sklepy byly tak prodchnuty tím zápachem, že jsem odsud okamžitě zmizel. Napadlo mě složit své unavené tělo někde v nejvyšším patře bytovky, někde u půdy. Vyjel jsem smrdutým výtahem do desátého patra a tam jsem zjistil, že tam vždy v mezaninu je místnůstka 1,5m x 1,5m pro chudé a bezdomovce. Buď tam bylo umyvadlo bez vody, nebo záchod, vše totálně zapáchající tou výbušnou hořlavinou. V devátém patře byl totiž nápis, který jsem rychle přečetl, že tam uniká plyn a jakákoliv manipulace s ohněm je smrtelně nebezpečná. Bylo to anglicky! Sáhl jsem do kapsy a zjistil, že mám v kapse zapalovač, zbytek cigaret a cizí, zcela mokrý a smrdutý kapesník. Okamžitě mi došlo, že mi ho do kapsy musel strčit jeden z těch výrostků, kteří stáli před budovou, z ničeho nic se sebrali, utekli a nechali tam tu láhev. Bylo mi jasné, že se toho kapesníku musím neprodleně zbavit. Vylezl jsem na umyvadlo a snažil se otevřít malé okénko, ale nešlo to. Bylo zablokované dvěma ohnutými hřebíky. Teď jsem použil jako páčidlo eiffelovku černocha s naléhavýma očima. Rozedřel jsem si ruku do krve, ale otevřel jsem ho. Kapesník druhou rukou (nesměla na něm být přece krev) vystrčil za okno a vše zase urovnal. Od spodu už jsem slyšel kroky. Rychle jsem schoval zapalovač pod jednu rohožku a potichu se plížil dolů. Kroky dole nečekaně ustaly a vycouvaly. (mimochodem tím zapalovačem mi pak k ránu asi 7 km odtud dal připálit „náhodný“ kolemjdoucí). To už bylo moc, vyběhl jsem ven, za sebou policejní antony, ale nic na mě neměli. Nechali mě „jít“. Ani mě nenapadlo dát se poddat krutému osudu. Ale také nějak nebyl čas prohánět děvčata při měsíčku. Procházel jsem kolem starého auta, u kterého byly matrace na spaní. Auto však bylo celé polité hořlavinou a matrace taky. Pak jsem zabočil vlevo do čtvrti, která se táhla sedm kilometrů, a sedm kilometrů prostoru bylo polito hořlavinou. Takový ten svoz starých papundeklových papírových a dřevěných desek to jako měl být. Všechno to bylo polito tou hořlavinou v naději, že si něco z toho vezmu a lehnu si na to. Vylidněná čtvrť, jen občas se na rohu mihla „hlídka“ a hned zase zmizela. Nikdy nejeli bezprostředně kolem. Všechna možná zákoutí, všechna eventuelní místa, kam by člověk mohl složit hlavu, vše bylo pečlivě prolito tou páchnoucí látkou. Musím říct, že to tam přestávala být legrace. U popelnic byly plechovky od piva plné čeho? Hořlaviny. A ta čtvrť nebrala konců a hořlavina naprosto všude. Nezbylo než jít dál. Nebylo mi jasné, proč kvůli mě chtějí zapálit město. Ale co.

„V zajetí kmene Tupinamba musel německý dělostřelec Hans Staden 9 měsíců den za dnem, hodinu za hodinou počítat s tím, že bude nemilosrdně zabit a sežrán.“

Měl jsem chodidla uplně černá od toho hnusu, navíc jsem několikrát prošel střepy ne náhodně rozprostřenými v tmavých místech. Bolest nohou se po sedmi kilometrech města, když už jsem se dostal do jakési lesoparkové zóny, nedala vydržet. Se tam třeba asi ve čtyři ráno objevila pěkná anglicky mluvící holka na kole, která mi nabízela oheň a zvala mě na diskotéku(!) zpátky ve městě. „Nevidíš, že nemám boty!“ odbyl jsem jí jako chybu v matrixu. To se jim nepovedlo. Ta čtvrť měla koncové číslo aut 72. Za svítání jsem byl už mimo ní a podařilo se mi nastoupit na autobus, který mě dovezl k metru. Připadal jsem si jako znovuzrozený.

„Jsme bytosti poplatné fyletizace, tj. žijeme v podivných řetězcích, kdy znovu a znovu vyzráváme z dětské nevědomosti.“ E. Bondy

U metra byl automat na jízdenky. Řek´ ´sem si jen: „Každej sejf má svý heslo, chlapečku.“ a aniž bych vložil kartu, namačkal jsem PIN 11 72 a vypadlo mi deset lístků. 11 je univerzální číslo dobra i zla a J. J. je vlastně 11, 11. Nějaká prodavačka nápojů mi dala napít vody. Bylo to zároveň nádraží a na lešení uvnitř budovy, nějaký milý dělník hlasitě praštil tyčí od lešení o druhou a zařval: „You are death!“ Minul jsem ho bez povšimnutí a vyšel opět před halu a tam stála a kouřila holka. Poprosil jsem jí o oheň a ona mi anglicky odpověděla, že hned, jenom co ty sirky najde. A u toho si pro sebe řekla: „Kde sakra jsou?“ Česky!!! Řek´ ´sem, že jí doprovodím tam kam jede, že mám náhodou čas :-), a že pokecáme. Jeli jsme někam kolem Versailles, zámecký park, kde jsme si v březnu s PetruschÒ dávali čaj, byl  z vlaku dobře vidět. Byla to absolventka práv, někde z Toulonu a jela do malého městečka od M za známými. Slíbila, že se mi optá po nějakých botech. Boty. C´est la question, ma trés chére demoiselle. Problém byly opět moje nohy. Zkrvavené jizvy se totiž nehojily, zčernaly a zapáchaly jako ... spálené lidské maso. Jedno staré italské přísloví říká:

„Uomo non educato dal dolore riman sempre bambino“ (Člověk neprošlý školou bolesti zůstane navždy děckem).

 Musím říct, že i ona konstatovala, že umírám odspoda. V každé zastávce sice hlásil zlý hlas ve francouzštině: „Opusťte tento vlak,“ ale průvodčí nepřišel. Když jsem jí nastínil svůj příběh, tekly jí slzy. Neustále jsem se jí ptal, co myslí: „Jsem už mrtvý nebo už nebude stačit amputace dolních končetin?“ Řekla mi, že to celé je zralé pro evropský soud. Ani prý nemám tušení, s kolika žalobami bych se na tuto instituci mohl obrátit. Byla to žalostná záležitost. Ke konci se pořád koukala na mé černé nohy a plakala. Připadal ´sem si jako člověk vezoucí se podívat na svůj vlastní pohřeb. „Někdo umírá, někdo už je mrtev.“ Řekla mi, že ve městě je krásný zámek s parkem, a že by se mi tam jako historikovi mohlo líbit. Rozloučili jsme se na nádraží s tím, že mi v 19.00 přinese nějaké ty boty a já vstoupil do města, kde už na mě čekala mafie. Holku už jsem neměl nikdy spatřit. Šel jsem do parku u zámku, že pálivou bolest noh zchladím ve vodě jezírka a mafie mi byla v patách. Potkal jsem tam pravé Angličany, povidám, že moje dívka PetruschÒ je teď v Birminghamu a oni, že jsou z Birminghamu a já povidám, že jsem tam loni byl ve čtvrti Solihull, kde má milá pracovala jako Au - pair. A oni, že jsou ze Solihullu. Jaké nepředstavitelné sevření srdce mě popadlo. Kolem mě už práskala auta a nějaký traktůrek na úpravu parku kolem mě jezdil pořád dokola. Byly tam nějaké výkopy, snad pro plyn nebo elektřinu a u těch ke mně přistoupil nějakej výrostek, vzal trochu zeminy do dlaní, ukázal na dno a hodil tam hrst hlíny. Můj obličej zaplavil nepokoj dopadeného tvora. Byl jsem opět v pasti. Takže okolí Paříže taky. Ó, jak by se proslavili až na Trocadero, kdyby mě sejmuli. Smrtelná bolest a útěk před nimi mě dovedl až k doktorce, která byla ze smrtelného pachu tak zmatená, že mě vyhodila a poslala do lékárny. Byla to asi jedna z těch, jejíž lékařské umění vrcholí v klistýru. Šel jsem do lékárny a smrt byla poněkud velmi blízko.

„Nejméně se bojí smrti ti, jejíž život má největší cenu.“ Kant

Má můj život cenu? Ne, že bych se nebál! Ale zase na druhou stranu, cokoli se v životě přežije, se později může vyprávět jako veliké dobrodružství, nebo ne? Lékárnice byla anděl. Pomazala mi rány mastí, plakala a nechala mě zavolat na konzulát. Paní Z. mi radila okamžitý návrat do Paříže na konzulát jen jak to půjde. Ehm - moc to nešlo. Lékárnice - anděl mi radila abych šel do horní čtvrti, kde bydlí křesťané, že by mi mohli poskytnout azyl. Mafie mě však následovala i tam, začala úplně řádit, jedno auto za druhým. Co mě zklamalo a dostalo byla skutečnost, že v autech seděly ženy s dětmi. Představil jsem si: „Maminko, proč pořád jezdíme dokola?“ A musel jsem se sám pro sebe smát. Chtěl jsem si „ještě“ zavolat domů, doma mi zřídili číslo 800990421 na účet volaného, takže vlastně datum mého narození bez 20ti let. Ozval se mi táta a dal mi přesné instrukce co dělat ve Western Union a dal mi víru, že ve městě musí být pošta, že tam nějaké peníze už musí být. Diktoval mi také nějaká důležitá čísla. Vyrazil jsem na poštu v doprovodu hlídek a tam se dělo něco, co jsem taky vůbec nepochopil. Pošta byla doslova zavalena lidmi, kteři si vzájemně gratulovali a vybírali nehorázné částky. Já vybral asi 160 Euro a venku mě čekala žena s taškou oblečení. Říkala, že teď byla v Karlových Varech, a že naše země je překrásná. He? Převlekl jsem se do dívčích jeansů a bílého trika. Na mém ošacení se dal totiž sázet tuřín.

„Oděv je jaksi tělem těla a lze z něho usuzovat povahu člověka“

Erasmus Rotterdamský

Pořád jsem však byl bos, pršelo a já prometal kaluže a nohy pálily a bolely. Na náměstí mě v terrasse uvítal číšník, že jsem jejich host. Seděl tam celý stůl žen a povídaly si o mě. Pořád jsem slyšel své jméno. Počítal jsem, že ty peníze budu muset odevzdat, ale vše se zvláštním způsobem obrátilo k dobrému. Mladí lidé si mě zvali ke stolům a ptali se mě na cestu. Že by v tom hrála roli ta Češka? Číšník mi řek´jenom to, že ani nemůžu tušit jak jsem svojí návštěvou ve městě všechny potěšil a zářili mu oči. Nechápal jsem nic, ale ti lidé okolo byli tak šťastní, že jsem si připadal jako bych spadl z Měsíce. Koupil jsem si cigarety a bylo mi dobře. Po nějaké době jsem se zvedl, nechal jsem tam 20 euro a musel jsem jim slíbit, že na ně nezapomenu. Doplácal jsem se kalužemi na nádraží. Systém vlaků byl zbořen. Chtěl jsem si koupit lístek, ale ta žena za přepážkou mi jenom řekla: „Máte 60 sekund...“ čekal jsem, že mě někdo do minuty odpráskne, ale ne... ještě ne. Odevzdal jsem se náhodě.

„Na budoucnost můžeme kašlat. Musíme brát v úvahu jedině přítomnost. Musíme se odvážit a současně dobře počítat. A se vším ostatním se odevzdat náhodě.“

Napoleon

Běžela přede mnou krásná mladá Francouzka a já běžel za ní. Zalezli jsme spolu do vagónu, vlak se rozjel. Pořád se smála, v očích měla pomněnky a stále se mě ptala, jestli to skutečně jede do Paříže. A já jí řekl něco v tom něžném slova smyslu: „Drž se mě a dojedeš“ vlak smrděl, vagóny nebyly průchozí. A teď pozor: Na stěně visel varovný obrázek, kde byly dva vlaky v sobě a nápis upozorňoval na možné nebezpečí srážky vlaků. Holka to celé pokládala za velké dobrodružství a pořád, při každém prudkém vychýlení, při každém trhnutí se smála. Tak jsem se vezl ve své samotě, zpříjemňované vílou. Asi po osmi stanicích vystoupila. Tak a mě čekala poslední nic v Paříži. Ta, kvůli které stojí za to si toto svědectví, toto dílo, tuto knihu přečíst.

Na Paříž padla tma. Přestoupil jsem na jiné metro. Říkám na jiné, protože v tom metru byl strach. Absolutní ticho, lidé byli nezvykle moderně oblečeni, a každý druhý si hrál s miniaturním mobilem. Nikdo se s nikým nebavil a do toho ve stanici u třech východů z metra tři gorily v černém s mikrofóny u úst. Měl jsem nápadně velkou tašku s hadry - zahodil jsem jí nahoře na ulici. Ztratil jsem se tak dokonale v davu, že si mě nevšimly.

A ta ulice. Byla to dost rušná křižovatka, nad níž se vznášel obrovský jazyk smogu, vypadalo to jako flak po bombardování. Podivně pršelo a v ulici čekala na zelenou samá moderní auta bílé, šedé a černé barvy. Bylo tam hodně Mercedesů, Audi, ale i japonské značky, neměl jsem čas si vše detailně prohlídnout, protože po schodech vystupovali směrem ke mně gorily. Rychle jsem zahodil tašku, nějaké peníze nacpal do kapes a jiným východem prchal zpátky do podzemí. Á discretion jsem zmizel v uličkách metra. Dívka, které jsem se chtěl zeptat, co se děje, byla rychlejší a zmizela v labyrintu chodeb. Všude byly reklamy s japonskými komiksovými postavičkami. Došel jsem ke kolejnici, kde seděl on. Dreadatý kluk, který cosi pojídal. Přised´ ´sem k němu, byl to Polák, řekněme Jacek. Jeho jméno bylo dost komplikované, nějaká přezdívka ještě z Polska, kterou jsem si nebyl schopen zapamatovat. Jacek mě přivítal a nabídl mi onu pochoutku. Byla to malá obalovaná kuřecí křidélka v červené krabičce s čínskými nápisy. Měl jsem takovej hlad, že bych snědl cokoli. Byla ostře kořeněná a Jacek mi podal malý sáček kečupu naprosto neznámé značky, stejně tak i na majonéze byly jen čínské nápisy. Dvě stanice jsme minuli a nastoupila jeho dívka, taky Polka. Něco na něj dost rychle spustila, rozuměl jsem každé páté slovo. I on mluvil nezvykle rychle. Řekl o mě, že jsem „bratr“ z Čech, že si slovanská krev musí pomáhat, pokud jsem tomu dobře rozuměl. Metro nás vyhřezlo na ulici. Udivilo mě, jak prší. Pršelo chvíli nalevo, pak zprchlo napravo, pak před Vás, za Vás, a konečně na Vás. Eura platila, přidal jsem jim 5 na pivo a víno. Jacek pravil, že češi pijou pivo a o mých nohou, že to nic není, že se to uzdraví. Na Jacekova slova opravdu došlo. Do dvou dnů se opravdu černé jizvy zhojily jakoby nějakým kouzlem. Všiml jsem si, jak pečlivě vybírají z několika obchodů právě ten správný. Pořád se také rozhlíželi a celkově měli rychlé reflexy a reakce. Připadal jsem si, že je s těma nohama zdržuju, ale Jacek trval na tom, že to nic není, že to samé měl taky, a že už můžeme jít  v této čtvrťi pomaleji. Oklikou jsem se ho zeptal, jaký je rok a on mi odpověděl: „Dwontyšoncišusty.“ Neudivilo mě to, nějakou kulišárnu jsem nakonec čekal. Každopádně žádné projetí se Bouloňským lesíkem za svitu měsíčku. Jacek, když viděl, že jsem trošku zbledl, dal mi do ruky jakousi věc. Byla to na první pohled dost odporná věc. Taková malá bílá slepička s křidýlky bez hlavičky. Když jsem jí u hlavičky otevřel víčko, vysypal jsem do dlaně malé kuličky, které mazaly jako tuha. Ale nebyly to kuličky ale jakési několikahrany. Jacek mi vysvětil, že jestli tímhle v metru zatřesu a ozve se mi odněkud podobné zatřesení, můžu pak vyjít z metra se spřízněncem, kterému mohu věřit. Celkově ke mě byli ti lidé velmi vstřícní. Poděkoval jsem mu a schoval tu věc do kapsy. Z čínských či snad japonských nápisů jsem nezmoudřel. Došli jsme až k vratům squotu, kde mě představili šéfovi a uznávanému guru, který tam měl hlavní slovo.

„Moc je buď vláda suverenního vůdce či instituce nad jinými, anebo naopak poslušnost jednoho vůči druhému.“ Foucalt

Tady vládl guru asi jako osvícený monarcha. Tak nějak bych ho charakterizoval. Celou dobu se z rádia ozýval monotónní hlas - žádná hudba, jen hlas. Nedokázal jsem přesně definovat jazyk, znělo to dost strašidelně. Vyprávěl jsem jim o cestě. Dovedl jsem pohnout, překvapit, vzrušit. Polka pořád jenom dokola říkala, jak jsem roztomilej a naoko prosila Jaceka, jestli by si mě nemohla na noc půjčit. Byli tam taky další 3 squoteři, kteří se ze mě mohli úplně rozplynout a jeden přes druhého se překřikovali, kdo si mě v noci dá jako první. Eh! Vysvětlil jsem jim, že jsem od narození heterosexuál a momentálně řeším jiný problémy, než to dělat se třema chlápkama najednou nebo postupně. Sklidil jsem opět vlnu obdivu, jak si na tom „na tom“ „ještě“ zakládám a jak jsem roztomilej. Měli pro mě všichni tak trochu faible. Ani slůvkem jsem se nezmínil, že přicházím z nedávné minulosti, a že za každou cenu chci vrátit. Vyrazili jsme na dvůr a v jakémsi koši rozdělali oheň. Všichni jsme popustili uzdu veselé bujarosti. Debata začala nabírat zajímavý směr. Dostali jsme se až k tomu, že stačí mít vysílačku za uchem, mikrofon u pusy a můžete vysílat přes internetové rádio, pořád a co vás napadne. Všichni z té myšlenky byli tak pryč, že se začali normálně bát. No a okolo dvora squotu už se to mlelo. Někdo začal squot systematicky obkličovat. A já, kterej už měl zkušenosti a tak nějak tušil, že jestliže něco neudělám tak mě zavřou za nelegální obývání prostoru a zpátky se už nedostanu nikdy, jsem se rozhodl jednat. Moje jméno, ale i tělo mohlo zmizet v časové díře dějin. Musel jsem něco udělat. Uvědomil jsem si, že se teď nepokusit vrátit kolo času zpět, neudělám to už nikdy. Když mě nezabili dosud, nezabijou mě ani teď. Rozhodl jsem se riskovat kulku do hlavy. Zvedl jsem se a mířil si to k vratům dvora. Oddělal obrovský zámek na nich a mířil si to ven. Nezajímalo mě nic, jenom moje víra. Jacek za mnou vyběh a začal se se mnou rvát. Snažil se mě dostat zpátky dovnitř, dostal jsem ráno do dolní čelist, která mě bolela ještě v Čechách. Demonstrativně za mnou zavřeli vrata, ač je nechali otevřená a zámek na nich jenom visel. Stanul jsem tedy na ulici před branami squotu. Sednul jsem si na zem a v klidu si začal balit tabáček, koupený v městě od M. Situace byla dost zkličující, leč když překonáte hranici strachu, dostaví se rozkoš. Kdykoli jsem zahlédl v dálce či blíže nějaký stín řekl jsem: „Shadow - mistake in the Matrix“ a stín vycouval. Zařval jsem na celou ulici: „Bullet in my head - now!“ A nic. Moje víra byla silnější než jejich zbraně. Kdykoli za zdí zašustilo listí, zařval jsem ono magické: „Mistake in the Matrix“ nebo „Error in calculo.“ Když se mihnul stín: „Shadow - mistake a tak jsem opanoval prostor. Seděl jsem tam do svítání a držel hlídku u svých hostitelů.

„Iracionálno nesmí být východiskem a nástrojem našeho uvažování, ale je zcela racionální brát v úvahu i to, že existuje iracionálno.“ Bondy

Do dvou hodin byla ulice bez jediného stínu. Stáhli se, vzdali to. Pen a pen. Nastalo takové ticho, tak hrobové ticho, že jsem na okamžik zaváhal jestli ještě žiju. Nikde z dálky houkačka sanitky nebo něco takového. Ne, mrazivé ticho. Nikde se nepohnul ani lísteček. V takovém světě jsem se začal nudit:-) a tak jsem řekl: „Where is the wind?“ A v korunách vysokých stromů zavanul vítr. Bukurešť. Vzpoměl jsem si na starou komunistickou hlášku: „Poručíme větru, dešti, dnes už jenom v Bukurešti. „Where is the rain?“ A začalo pršet. Ráno se mě Polka, která spala s Jacekem pod širákem, celá mokrá ptala, jestli pršelo, že je celá mokrá. Pršelo však jenom na ni.

Měl jsem tedy schopnost ovládat počasí.

„On to řekl, on to předpověděl, on to zavinil.“ Ludvík Vaculík,Sekyra

Sám absolutně suchý jsem rozpoutal déšť v roce 2006. A pak se stalo něco zvláštního. Těsně po mé pravici se mihnul stín. Vykřikl jsem: „Mistake on the right,“ ale stín si šel dál svou cestou. Upozorňuji, že mi Polka sebrala brýle abych nikam nešel, takže moje bezbranost byla tímto faktem ještě umocněna. Stín se však plížil dál. Byla to toulavá kočka. Jaká nečekanost. Psa pošleš, kočku ne. Větřila něco divného a plížila se k protější zdi. Pak se zastavila a začala nahlas mňoukat a běžela přímo ke mně. A tak jsme mi dva, jediný „živí“ tvorové čekali na svítání. Zbožňuju kočky protože jsou svoje. Kočka si paří celou noc, nažere se a ´de chrápat. Ctím tyto tvory se staroegyptskou péčí. Nad ránem sám sebou unaven jsem se vrátil dovnitř a lehl si na měkoučký gauč uprostřed squotu. Do rána už nebyl čal myslet na strašidla. Usnul jsem jak kotě a probudili mě paprsky slunečního svitu.

„Nechoď Jacquesi, nechoď, nenechávej mě tu. Dva roky se snažím dostat z města, passport vzali, nemůžu. Nechoď.“ Polka na mě působila přímo mysticky. Působila jako nějaká slepá síla života. „Dej mi moje brejle.“ Rozlehla je na padrť. „Už musím jít.“ Vykročil jsem do krásného rána bez bot a bez brýlí, ale se samozřejmostí kojence jsem mířil k budce, kde mi sestra řekla, že její kamarád Sebastian vrátil z dovolené, a že mi pomůže. Ani jednou jsem se neotočil a squot a lidé z něho se ztratili někde v čase. Přestal jsem na ně myslet a posléze i věřit. Obraz PetruschÒ se mi začal rýsovat o poznání zřetelněji. Člověk má radost žít ve světě, kde žije i ona. A byl to ten můj svět ´04, ten náš svět. Pomocí náhodných autobusů jsem se dostal až na místo srazu a vyčkával tam. Také jsem způsobil skandál v RER, metru pro bohaté, kam jsem náhodou zabloudil, a kde (světe div se) přímo u mé sedačky hrál kluk s elektrickou kytarou a reprákem písničky od Beatles. Hodil jsem mu tam 50 centů, on dohrál, já vystoupil, on taky. Vylezl jsem na povrch a čekal na Sebastiana. Koupil jsem si colu, cigarety a čaj, sedl si na terrasse a čekal konečné spasení. Nevím proč, ale mafie mi tam začala nabízet auta. Přijel černý vůz a na něm cenovka 400 euro. Mávl jsem rukou a přijel mnohem lepší vůz za 450 euro. Mávl jsem, přijel černý Rover také za 450 euro. Nechal jsem je jet ...

Pak přišel Sebastian. Malý učitel přinesl maličké botičky a dětské ponožky.:-) Co jsem měl dělat. Přes nesmírnou bolest jsem se do nich nacpal a hurá na konzulát. Vybral jsem taxi s 075 na konci. Sebastian běžel k prvnímu křápu, který viděl, ale já šel suverénně k autu japonské značky, kde seděl velkej černoch, pouštěl si L. Armstronga a v klidu svačil. Celou cestu jsme jeli 100 - 150 km/h a po okruhu asi 200. Začínalo to být zábavné! Když před sebou viděl auto, zatroubil a ono okamžitě zmizelo z cesty. Padali nám zelené a my frčeli k ambasádě. Sebastián vyběhl před budovu na Rue - de - Bonaparte a já jen řekl taxikáři ať počká, že jedeme stejně hned na konzulát. Ten se usmál, řekl že ví. Tak jsme těm lidem u ambasády jen podali ruce a frčeli za paní Z. Ta už mě čekala, vyfotila si mě na pas, poslala mě vyplnit formulář a tiše zašeptala: „Je tady kluk ze Španělska.“ U pultíku jsem se mořil s formulářem, když se ze za rohu vyloupl podivný mladý muž a říká: „Čau ty vole, už jsem o tobě slyšel! Mě taky všechno ukradli. Ve Španělích!“ Chvíli jsem se s ním bavil, navštívili jsme galerii, kde jsem do knihy návštěv dětským idiotským písmem napsal: „Byl jsem tu - Jean Jacques“ a vydali jsme se s provizorním pasem na nádraží. Tam už spořádaně stála mafie, policie, ale i zvědavci a demonstrativně se se mnou loučili. Když byl Sebastian pro lístky, prohodil jsem něco ve smyslu: „Máte to tu hezké městečko, ale teď už musím jet.“:-) Pak vlak, vyšlo na mě číslo sedadla 88, což jsem odmít a sedl jsem si vedle. Cesta dozadu byla naprosto magická. Zvláště když za vámi sedí páreček psychologů a celou cestu si anglicky vypráví, jak dva mladí kluci z Čech vyrazili bez mobilů a hodinek na cestu. Ta ženská byla naprosto nesnesitelná. Ve Štrasburku se na mě snažili na nádraží hodit, že jsem jim zboural systém příjezdů vlaků, v čekárně do reproduktorů pouštěli sestřih mých telefonátů otci a tátův hlas, myslel jsem, že bude klid, ale kdepák! Před nádražím, kde jsme čekali do dvou hodin do rána na sestru s tátou byla mafie zase tak agresivní, že (ač jsem si tu myšlenku připouštěl nerad) jsem čekal závěrečný účtování. Přežijí ti, co se nedají zničit. Ti, co se vyrovnají s fakty bez traumat. Je to o umění proplazit se životem. Pak přijel náš Peugeot a já obejmul sestru a tátu a skoro je prosil na kolenou, ať už pro všechno na světě jedeme pryč z Francie. Sebastián později napsal jenom o cestě se mnou 20-ti stránkový spis. Sestra a táta však trvali na tom, že si půjdem někam sednout. Všude před námi zavřeli dveře, v jednom restaurantu tátovi dokonce řekli: „Ne - Váš syn je americký špion.“ Ještě, že tomu nerozuměl. Nakonec sestra zapracovala svou výbornou francouzštinou na jedné recepci v hotelu. Tam jsme asi hodinu plkali, hlavně sestra se Sebastiánem, bylo to nutné? Bylo to nutné. Odjet a nepromluvit se Sebastiánem by bylo neslušné :-). Pak podzemní garáže a volná cesta k dálnici. Mafie mě nechala být! Tiše!

Ne audiat nemesis (aby bohyně pomsty neposlouchala).

... Do schodů jsem vyšel dost ztěžka, shodil ze sebe hadry, do kanálku sprchy vytekla špína a já rány pomazané mastí, lehl do čistoskvoucí postele a sladce unaven usnul. Po měsíci a půl nastala chvíle hojivého uklidnění. Zakončil jsem v kabaretu jako Jimmy Dixon a že to byla estráda, ta naše cesta (Vypsaná Fixa). Probudil jsem se druhý den a seděl u mě ... Pankáč. Příště se už neztratíme

                                                       Jean Jacques ŠprenaireÒ 10. XII. 2004